Jednoho dne jsme navštívili ochutnávku. Byla řízená, a moc se mi líbilo, jak prezentátoři jasně a zřetelně komentovali ochutnávaná vína. Vůbec jsem jim nerozuměl, a to umím odezírat. Celkem dvanáct vzorečků, a většina byla dobrá, dva vzorky mne nepobavily, ale když bylo dopíjení lahví, na konci ochutnávky, a všichni přítomní se na zbytky v lahvích vrhli, jako by doháněli tramvaj, zbyl na mne malý vzorek toho nepobavícího vzorku. Nu což, je to zadarmo, a tak jsem i ten vyzunkl, jsem přece pražák.
Nebyl jsem na ochutnávce sám, byla tam i moje žena, a pak kamarádi, které jsme dlouho neviděli. Když jsem obsluhu požádal, aby nám nalévala o něco více, než ostatním, a řekl jsem to tak nahlas, že se servírka lekla, a nechala nám tam tu láhev celou. Ostatní degustátoři si všimli situace a počali také pokřikovat na obsluhující personál. Samí chlapi, už se nikdo nelekl, jen my jsme se museli krýt, protože po nás lidi začali nenávistně házet kousky chleba, který sloužil, jako sousto mezi vzorky. Kamarád to začal v chytat rovnou do pusy, a lidé jásali, když se mu to povedlo.
Pořád někdo klepal na sklenku, snad chtěl pronést přípitek, ale neslyšel jsem ho v tom hluku. Ochutnávku jsme přestáli ve zdraví, dokonce i tu fronu na toalety, která se vytvořila po skončení akce. Poněkud veselí jsme vyrazili na tramvaj. Prohlásil jsem, že mám hlad jako šakal, a kamarádka se na mne podívala a řekla, že jsem přibral, a že bych měl začít cvičit. Chtěl jsem jí bacit francouzskou holí, ale utekla mi.
Skočili jsme do poloprázdné tramvaje, a v ní jsme se domluvili, že se zastavíme v báječné indické restauraci. Vyprávěli nám, jak tam chodí, a jsou nadšení. Začal jsem jejich nadšení sdílet, a pociťoval prázdnotu v žaludku. Začal mi klesat cukr v krvi, a tak do mne žena nacpala tabulku čokolády. Okamžitě jsem usnul. Probral jsem se až v metru, a vůbec netuším, jak jsem se tam dostal.
Začal jsem vnímat svět, až na Florenci, kde jsme nepřestoupili, a jeli odvážně až na Palmovku. Tady byl přestup na tramvaj. Chtěl jsem vystoupit U Libeňského zámku, ale nedovolili mi to. Prý jedeme do jiné restaurace. Celou cestu jsem se durdil, že máme v ulici dvě indické restaurace a já o tom nevím. Následovalo divolé rozhodování, na které stanici vystoupíme, protože ta restaurace je přesně uprostřed. Nakonec zvítězila varianta "do vrchu", což jsem ocenil po dvaceti metrech, kdy mne opouštěly plíce, a nohy jsem měl jako z olova.
Zcela vyčerpán jsem dosedl na koženkovou lavici, a hned to zaznělo, jako bych si ulevil. Byl jsem pokárán manželkou, a tak jsem pohyb opakoval, abych dokázal, že to nejsou mé útroby, které vydávají specifický zvuk. Přišla obsluha. Patrně Ind. Začal hovořit angličtinou, které nerozuměl nikdo z nás, a pak nám dal jídelní lístky. Spíše takové knihy. Všechno bylo v angličtině, které jsme již rozuměli, jen jsme si nedokázali představit, jak jídla vypadají. Kamarád objednal na předkrm nějaké placky. Omlouvám se, název neznám, ale křupaly náramně.
Obsluha donesla misku s nějakým dipem, prý na zmírnění pálivosti. Objednali jsme si jídlo, já chtěl něco nepálivého a s pěkným kusem masa. Obsluha se rozesmála, že prý je podnik přísně vegetariánský. To už se smáli i kamarádi (jsou to vegetariáni, na což jsem zapomněl). Změnil jsem objednávku, jen jsem trval na tom, aby jídlo bylo jen malinkato pálivé. Ostatní si dali řádsky pálivá jídla.
Po chvíli nám donesli krásné misky plné různých dobrot. To bylo diveního, nebot jsme očekávali něco docela jiného. Já zaúpěl, protože porce vypadala příliš malá, a vzpomněl jsem si na obrázky kostnatých Indů. Ochutnal jsem kousek, a pocítil brutální pálivost v ústech. Kamarád vylovil obrovskou papričku a celou si ji obřadně vložil do úst. Pak s nám půl hodiny nemluvil, jen změnil barvu obličeje na rudou, že by se ani paní Konečná nemusela stydět. Ostatní se také pěkně vybarvovali, a kamarádka začala brečet, prý si sáhla prstem od papričky do oka. Brečela ještě během cesty domů.
Dojedli jsme to ohnivé jídlo, a kamarád nám oznámil, že nás zve. Zajásal jsem, a chtěl si objednat ještě něco jiného, drahého a nepálivého. Měl jsem smůlu. Donesli nám mangové lassi, což mělo ukojit popálené buňky v těle. Ochutnal jsem, bylo to milé, dětské a sladké. Buňky mi poděkovaly, a oznámily, že musím rychle na toaletu. Půjde to spodem, a tak se moje hemoroidy mají na co těšit...
Děkuji za krásný večer, a těším se na příští dobrodružství.
Fráze „jako vejce vejci“ se obvykle používá, když chceme vyjádřit neuvěřitelnou podobnost. Třeba u dvojčat, která chodí do stejné třídy a rodiče jim navíc dávají stejné oblečení, aby kantory ještě více potrápili. Tuto funkci ovšem nemají rádi studenti na vysokých školách. Pomocí aplikace vejce vejci se totiž dají odhalit stejnosti v nestejných diplomkách.
Na druhou stranu, pokud se podíváme na dvě stejná vejce, musíme konstatovat, že nejsou tak úplně stejná. Pravděpodobně je to dáno ruční výrobou, přestože se při výrobě vajec rukou vlastně neužívá. Až při jejich sběru, a to pouze u malochovu.
Vejce je každé originálem. V tomto individualismu šel asi nejdále ruský klenotník s neruským jménem, protože byl z uprchlické rodiny, Fabergé. Ten vyráběl vejce bez slepic, zato velmi cenná a ceněná. Zlatem, drahými kameny a nápady nešetřil. O něco levnější variantou jsou vejce čokoládová, která rovněž skrývají překvapení, zpravidla v podobě hračky.
Vejce máme k dispozici v nejrůznějších velikostech. V gastronomii se uplatňují malinkatá křepelčí, větší od slepic, ještě větší kachní a velkoobjemová pštrosí. Ta jsou určena mnohočlenným rodinám. Ovšem v obchodě jsem objevil i vejce v plastiku. Konkrétně ve velké plastové nádobě. Byla tam namačkaná jako slanečci, aby se kuchařky nemusely namáhat s rozklepáváním. Také tam měli dlouhé bílé hady se žloutkem uvnitř. Nevzbuzovalo to ve mně moc důvěry.
A to si občas dávám lahůdky jako Henri vejce, kterému se někdy říká Ruské či dokonce Pražské. Také si dávám vajíčkový salát, či závitky v rosolu, na kterých je položený plátek vejce. Domnívám se, že je to plátek právě z onoho hada, protože chutná nevaječně.
Vejce miluji. Míchaná, smažená, s kapkou lanýžového oleje, ztracená na toustu jako vejce Benedict, na tvrdo, na hniličku, do skla. Jakkoliv. Nemusím kachní zárodky, či černá vejce, co příliš nevoní. Nejvíce mne baví vyhodnocování v obchodě, zda jsou vejce z Čech, podle mrňavého kódu, který je na vejcích vytištěn. Úpěnlivě hledám vejce, které je natočené tak, aby to CZ bylo čitelné. To, zda je vejce z klecového chovu, či si hovělo ve slepici kdesi venku, už nezvládám rozlišovat. A už vůbec neřeším, co bylo dříve. Zda vejce nebo slepice.
Ostatně, jakožto na zástupce savců, na mne mnohokrát rodiče hartusili, že jsem jako z divokých vajec.
Jedno nedělní odpoledne jsme se sebrali a vyrazili s dětmi za kulturou. Nejprve do restaurace na pozdní oběd a pak nakupovat. Taková obyčejná městská kultura. Po dotazu, kam by děti chtěly na oběd, bylo mi s jásotem oznámeno, že do Meka Donaldse. Neskrýval jsem roztrpčení, ale bylo mi to houby platné. Navíc starší z potomků vytáhl slevovou knížku, která platí pouze do konce měsíce a obrovskou plachtu, na které byly ty slevy vystříhané, nalepené a rozdělené pro jednotlivé členy rodiny. Kupříkladu já si měl pochutnat na dvou bigmac menu, dvojitých velkých hranolkách a samozřejmě nápojích. Kalorická hodnota několika obědů, ale což. Vyrazili jsme k Meku Donaldsovi.
Pozdní oběd byl opulentní, jen jsem nechápal, proč je tento typ stravování zařazen mezi rychlé, když na obsloužení čekáte čtvrt hodiny. Odnesli jsme tácy s hromadou mastných papírů a s pocitem, že se sem dlouho nemusíme vracet, jsme nasedli do vozu a přejeli k nákupnímu středisku. Naneštěstí se na vedlejším pozemku rozložily kolotoče, vláčky, poníci, houpačky a další kinetické objekty. Děti si toho samozřejmě všimly a začaly žadonit. Svolili jsme, že se tam na chvíli zastavíme. U pokladny jsme vyměnili peníze za čtyři žetony a vydali se k poníkům. Šli jsme po čichu a byla to síla. Mladší potomek obsadil druhého koníka, starší třetího. První a čtvrtý kůň zůstali neobsazeni. Obsluhující drsný motorkář, který neustále komunikoval pomocí telefonu a esemesek, rozpohyboval naši karavanu a děti zavýskaly. To bylo radosti. Hledal jsem místo, kde se dá dýchat, ale nenašel ho. Najednou se mladší syn zhroutil na bok koně, prostě se neudržel v sedle. Žena donutila obsluhu, aby syna narovnal a to se opakovalo během jízdy ještě několikrát. Vypadalo to, že dítě chce vykonat na koníkovi eskymáka.
V jednu chvíli se skupina zvířat zastavila. Zavtipkoval jsem, že jim došly baterky. Důvod byl ovšem jiný. Druhý kůň se rozhodl, že vykoná velkou potřebu. To neměl dělat. Starší syn na třetím koni to spatřil a začal vykřikovat, že ten kůň kadí. Hned se mu spustil dávící reflex a vypadalo to, že poblinká hlavu svému koni, zadek koníkovi před ním a také záda svému bratrovi. Naštěstí pán rychle přiskočil, koblížky sebral na lopatu a mistrně je uložil do připravené popelnice. Dopadlo to dobře.
Pak jsme se rozdělili. Mladší šel na dětský kolotoč s autíčky a já se starším na vláček. Syn zcela samozřejmě obsadil místo v lokomotivě a obsluha poté, co ode mne převzala růžový žeton, uvedla soupravu do pohybu pomocí dálkového ovladače. Mladý mašinfíra neskrýval radost, mával a pokaždé, kdy projížděl kolem mne, museli jsme si plácnout. Po třech minutách se obsluha rozhodla jízdu ukončit. Ovšem pomocí dálkového ovladače se to nepodařilo. Vlak jel stále dál a syn se už tolik neradoval. Trochu se mu točila hlava a křečovitě se držel okénka. Po další minutě již zoufale volal, že chce dolů a že asi bude blinkat. Obsluha zahodila dálkový ovladač, vytrhla přívod elektřiny a zastavila soupravu vlastním tělem. To bylo radosti ze shledání. Šli jsme nakupovat.
Před obchodem prohlásil mladší, že musí blinkat, asi se přejedl u strejdy Meka. Staršímu se pro změnu chce kakat. Opět jsme se rozdělili. Na červeno-bílých záchodech byl podobný puch, jako u koní. Měl jsem pocit, že vrhnu. Čekali jsme, až vykoná velkou potřebu malá holčička. Syn chtěl použít na vyprázdnění pisoáry, zabránila mu v tom jen výška umístění. Pak se umístil na trůn a začala kanonáda. Po skončení se obrátil k míse, zařval „hovínka!“ a hodil tam ještě šavli plnou nuggetů a hranolek.
