Ze Zbraslavského náměstí se vydáme po modré TZ, na Belvedér (několik studánek) a pak ke kapli Panny Marie na Baních, kde se chytneme červené TZ, a po ní půjdeme až do Jíloviště, a pak stále dál, po Brdské hřebenovce, do Černolic. Konec této etapy je v Mníšku pod Brdy, na Skalce. Ovšem, půjdeme ještě dál, až do Kytína, kde přespíme, a druhý den bychom rádi došli až do Příbrami (na Svatou horu), a tam toto dvojdenní putování ukončíme, a vrátíme se do Prahy.

Zápisky z této etapy od jiného poutníka naleznete zde.

Konec teorie. Je za námi víkend, kdy jsme jej věnovali putování za svatým Jakubem. Nikdo se k nám nepřipojil, a tak to byla čistě rodinná záležitost. V sobotu ráno jsme se překvapivě svižně vykopali z postýlek, vykonali vše potřebné, a vyrazili na tramvaj. Z Palmovky jsme pak využili metro B, a to nás dovezlo na Smíchovské nádraží. Z nástupiště G jsme vyhlíželi autobus 241 (kterým jsem se něco najezdil ze školy, když jsme ještě bydleli na Zbraslavi. 241 jsem měl nejméně rád, protože stavěla daleko od našeho baráku. Naopak jsem měl nejraději 243. Ta měla zastávku hned u nás. Pak jsme ještě jezdili 129, a tam jsem si mohl vybrat, zda vystoupím u sámošky, a půjdu cca 350 metrů nebo u ÚJP, a pak jsem to měl cca 350 metrů, ale z mírného kopečka. 243 byl ovšem nejlepší.)

Dnes jsme vystoupili na Zbraslavském náměstí, zjistili, že Infocentrum otevírá až v 10 hodin, a rozhodně nebudeme hodinu a půl čekat, až otevřou. Navíc, Zbraslavská razítka už máme v Credenciálu z předchozí etapy (2.8.2026), nikdo se s námi nedomluvil, že se sejdeme na náměstí, a tak jsme vyrazili rovnou. Vytvořili jsme startovní fotografii před pomníkem padlých. Z něj jsem měl vždy jako dítě poněkud strach, je obrovský, a ta socha... No nic. Jdeme po modré turistické značce (bacha, je tu ještě červená, ale ta patří k větvi Železné, a tu půjdeme jindy, až dokončíme tuto naši Všerubskou). Jdeme kolem krámků, které si pamatuji z dětství, ale už tu jsou jiní prodavači s jiným sortimentem. Těch původních tu je jen několik. Je to vývoj, chápu, ale vzpomínky jsou stále živé.

Dojdeme až k první studánce k Belvedéru. Vypadá jako betonové vejce, lehce rozříznuté, hned si vzpomenu na vinařskou metodu Qvevri, tradiční gruzínskou metodu. Voda nevypadá vábně, a tak se ani nepokouším pít, jen se přežehnám, a pokračujeme po modré dále, poněkud do vršku. V Bifé prádelna mají také svatojakubské poutní razítko, ale je tu také ještě zavřeno. Potkáváme další studánky, ale ty jsou suché, málo vody je v přírodě. Až vodopád pod velkým přístřeškem pěkně zurčí. Zde se zastavíme a občerstvíme douškem vody, ovšem z plastové lahve. Nová doba plastová. Každý z nás máme v botě nějaký kamínek, a ten musí ven, jinak budou puchýře příliš blízko.

Cesta vede poněkud dolů, a já jsem smutný, že ztrácíme výšku. Vím, že ji zase vyfuníme, a že dnes toho nastoupáme hodně (a to vůbec netuším, jak moc hodně to bude, naštěstí). Po jezdeckých schodech sestoupáme až na asfaltovou vozovku v Záběhlicích, odbočíme doprava, a ulicí Na Plácku stoupáme pěkně ostře, až k závoře. Potkáváme jen pejskaře a pejskařky, poutníky zatím žádné. A nebo se báječně maskují, že je nepoznávám. Nikde žádná svatojakubská mušle. Jen já ji mám na batohu, a Jindra ji má také, ale zatím v Klubu, protože na ni (na tu mušli) stále zapomínám. Končí asfalt a my vstupujeme do oblasti pumptracku, naštěstí tu žádný pumptrackista neničí své kolo a kolena. Zde poprvé poněkud zabloudíme, protože jdeme jinou cestou. Naštěstí si zajdeme jen několik desítek metrů, a opět se napojujeme na modrou turistickou. To je úleva.

Mezi stromy pak potkáváme městského policistu na byciklu, a uctivě ho zdravíme. Opět asfalt, bolí mě z něho kolena a kyčle, o zádech nemluvím, to je klasika, snažím se, aby se mi někde neblokly, protože pak bychom mohli celé putování odpískat. Pak už mi nepomůže žádný prášek, ani ten sebesilnější. Pak musí nastoupit injekce, infuze, a obstřiky. Fuj, nemám to rád. Musím dělat menší kroky. Jdeme kolem hasičů. Nejprve dobrovolných a pak profesionálních. Rozdíl je patrný, jak v technice, tak také v nemovitosti. Tady, na Baních opět poněkud zabloudíme, ale rychle se podívám do mapy (stáhnul jsem si offline mapu a moc dobře se podle ní jde). Vrátíme se zpátky na modrou a pokračujeme k velkému lomu na kámen.

Během té doby, co ho znám, se podařilo ukousnout velký kus toho kopce. A díky společnosti Kámen Zbraslav, které jsem vytvářel rozhlasový spot (rok 1997) jsme také získali ocenění Zlatou pecku. Jura Burda to báječně natočil a smíchal, a můj námět dostal šmrnc. Už si nepamatuji, zda jsme to točili s Bohdanem Tůmou, Vláďou Vlachem nebo někým jiným, ale výsledek komisi pobavil, a tak nás ocenili, a já z toho měl obrovskou radost. Nyní se šplháme podém lomu, a všichni funíme, a nejmladší si začíná stěžovat, že ho bolí nohy, a kdy prý už pojedeme domů. Nemohu mu říct, že nás dneska ještě čeká zhruba 23 km, a další děsné převýšení, a kamzičí stezky (pro blbé ryby). Nakonec se i pokocháme pohledem do propasti toho lomu, ale jen na kraj, závrať je děsná věc. Mají tu hromady divizen, květin, které bych také chtěl mít na zahradě. Moc se mi líbí, a mám k nim vztah od pohádky Princ a Večernice, kde Mrakomor získá díky divizně nový meč.

Po modré TZ dojdeme až ke kapli Panny Marie. Už u ní sedí postarší dvojice, a odpočívá. Dochází k nám další bratři poutníci a sestry poutnice. U kaple je také malý obelisk se svatojakubskou mušlí a informací, že odtud je to do Santiaga "jen" 3.030 km. Povzbudivé. To už není tolik. Modlíme se u kaple, a je to moc příjemné. Během modlitby kolem nás projdou další poutnice, které dnes ještě potkáme, ale až u Skalky. Se všemi přítomnými se pěkně rozloučíme, dáme si nějakou dobrotu, a pokračujeme, tentokrát po červené TZ dále. Blížíme se k vysílači Cukrák, stále je krásný, obrovský a kousek od nás. Jdeme kolem obory Daliborka, za studánkou se poněkud ztratíme, protože značky tu jsou poněkud řidší. Rozdělíme se, a Jindra nám jde naproti, protože šla zkratkou. My se pokocháme krásným výhledem na meandr Vltavy, a pak už se zase potkáme, to je radosti. Pokračujeme po červené až k Jílovišti. Tam to krásně voní, protože hned na kraji Jíloviště je restaurace s ubytováním Motorest Jíloviště. Nejmladší se těší, že tady končíme, že se tu ubytujeme a bude klid. Chyba lávky, jdeme dál. Docela funguje pobídka jménem zmrzlina, kterou si dáme v cukrárně za světelnou křižovatkou. Tam také mají poutnické razítko, ale musíme si o něj říci.

Počasí máme krásné, sluníčko, trochu pofukuje a teplota kolem dvaceti stupňů, prostě ideál. Míjíme hasičskou zbrojnici, a také krásnou kapli sv. Floriána. Cukrárnu a pekárnu Stáňa najdeme snadno, je růžová, plná artefaktů, a také plná lidí, ale jde to poměrně rychle. Kluci si dávají zmrzlinu (čokoládovou a koňakovou špičku, fakt to tak chutná) a dospěláci ledovou kávu. Také jsem neodolal a pořídil si dva chlebíčky (uherákové, jak jinak, a byly také moc dobré). Pak jsme si orazili štempláky a kredenciály, a pokračovali zase dál. Museli jsme se vrátit na tu světelnou křižovatku, a tam se dát doleva, pod hučící Strakonickou, a do polí. Zdálky vidíme krásnou zvoničku s křížkem. Jdeme tam, abychom se pomodlili, poděkovali za dobrou cestu bez nástrah, a zazvonili si na zvon, který má krásný zvuk. Místo nás naplnilo blažeností, a energií na další cestu. Vcházíme do lesa. Jsou tu roztodivné objekty - dřevěná vyřezávaná díla, i hambatá.

Teď jdeme po Svatojakubské cestě Všerubské, Brdské hřebenovce a také cyklostezce. A cyklistů nás míjí opravdu hodně, ale jen málokterý (jeden jediný) má na kole zvonek a používá ho. No nic. Jdeme dále. Kolem malého hřbitova, po stále menších cestičkách, lesem. Najednou tu je šíleně příkrá, drolící se kamenná stezka, po které by to klouzalo i kamzíkům. A není to jediné místo, kde postupujeme skutečně krok sun krok. Je to namáhavé, nebezpečné a pomalé. Nejmladší se zraní na ruce, a tak musíme zastavit, a nastává ošetřování. Každý má nějakou bolístku, puchýř, zraněnou ruku nebo něco docela jiného. Jindra vytahuje putovací lékárničku, ve které je vše potřebné. Po chvíli opět putujeme dále. A přejeme si, aby už těch kamzičích úseků na další cestě nebylo. 

Dojdeme až k Všenorskému potoku, je to tam romantické, ale znamená to, že budeme opět stoupat. Pěkně po skále, ale celkem se to dá. Potkáváme v protisměru turisty, nejsou to poutníci, to poznám na první pohled. Je hezké, že na cestě se všichni zdravíme. Mrzí mě, že musím zdravit první, i když se jedná o mnohem mladší účastníky turistického a poutního provozu. No nic, pusa mi neupadne, a jsem moc rád, když odpoví. Vyfuníme až do Černolic. Je pěkné vedro, ale mikinu nesundám, pěkně pofukuje. Prosmýkneme se obcí, a stále stoupáme k Černolickým skalám, kde je rušno, a horolezuje se tu a pokřikuje. Jsou tu i vyděšené kozy. Stoupání je tak strmé, že i cyklisté sesedají, a kolo raději vedou. Chudáci achilovky. Opět jsme v lese. Mineme rozhlednu Korunka. Důvodem je banda dětí, které tam děsně vyvádějí, řvou a hrají podivně zábavné hry. Raději se naobědváme ze zásob, které si neseme, a které připravila Jindra. Máme i zbytek Hroších Holandských řízků ze včerejška, a jsou moc dobré i studené (teplé ještě lepší).

Potkáváme hraniční kámen, a máme z něho velkou radost. Pokračujeme po červené stále dál. Nejmladší se ptá, kdy už tam budeme. Jeho kadence otázek na konec cesty je značná. Pořád mu odpovídáme. Nestačí to. Naštěstí nás čekají zajímavé přírodní úkazy, a tak je nejmladší uspokojen, a přestane se ptát. Já si zobnu jeden modrý prášek, protože záda už protestují celkem brutálně, a bojím se, že by se mohly zablokovat. Vím, že je ten prášek návykový, ale mám ho už 20 let, a žádnou závislost nepociťuji. A hlavně - pomáhá. To je nejdůležitější. A neničí mne tak jako ten Morfin. Hrůza. Musím myslet na něco pěkného a pozitivního. Množství osob na cestě se zvyšuje, a za chvíli přicházíme k velkému parkovišti. Vážně je tu obrovská plocha pro plechové mazlíčky, aby měli lidé blíže do lesa. Tady by mohl klidně přistát i velký letoun. Překročíme poměrně rušnou silnici, a neustále slyšíme bouření sportovních motorů. Asi nějaký závod.

Už je to na poutní areál Skalka jen kousek. K místu, kde je nádherná křížová cesta, letní sídlo kardinála Vlka (do roku 2012), kostel sv. Máří Magdalény, klášter Skalka, a také občerstvovna, a další poutnické razítko. Jdeme si nejprve orazit štempláky a kredenciály. Pak se pokocháme pohledem na Mníšek pod Brdy, který je krásně pod námi. Jdeme se podívat do kláštera, a dobře děláme, protože tu mají další krásná razítka. Zde pořizuji dvě nové turistické známky (vím, že už je nesbírám, ale pořád rozhojňuji sbírku, nemohu si pomoci). A s radostí zjišťujeme, že mezi ostatními materiály tu mají i dvě z mých knížek. Putování do Vatikánu a Nechtěné dítě. Jdeme se občerstvit ke stánku. Pod velkými slunečníky tu poměrně velká kapela trampů hraje na různé hudební nástroje, a zpívá ty naše oblíbené písničky. Zpívám s nimi, a je mi krásně, jako v Klubu, když máme Kytarový večer. Objednávám pití, a také párky v rohlíku. Jak jsem unavený, řeknu, že chci rohlík v párku a prodávající se může potrhat. Pro Jindru ledovou kávu, a pro Hrošíka polotmavou Kytínskou 13°. Je báječná, první zasyčí ještě u okénka, druhou si vychutnávám u stolu. Těším se do Kytína, bydlet budeme hned vedle pivovaru, a tam si ji dám ještě jednou. To bude paráda.

Potkáváme tu poutnice, které kolem nás prošly u kaple Panny Marie na Baních. Jen se pozdravíme, jdou zase dál. To my máme spoustu času. Zjišťuji, že ubytovat se můžeme až do 18. hodiny. Je půl čtvrté. Ještě nás čekají tři kilometry, to dáme. Všichni jsme už pěkně použití, ale drobné občerstvení, a chvilkové posezení nás naplní lehkou energií. Vyrážíme, stále po červené TZ, zase dál. Sluníčko už se kloní k západu, a ochlazuje se. Kousek od Skalky je u cesty překrásný Svatojakubský patník. Fotíme si ho jako celebritu, a moc se nám líbí. Cesta je příjemná, bez větších kamínků, co bolí pod nohou, či palcem. Ovšem, nečekaly nás tři kilometry, ale dobrých pět. No hrůza, abychom se stihli ubytovat, a nedali náš pokoj někomu jinému, rychlejšímu. Potkáváme Červený kříž, na kterém je cedulka vysvětlující, co se tu vlastně stalo. Dozvídáme se, že se myslivecký mládenec bláznivě zamiloval do krásné dcery lesníkovy, ale jeho láska nebyla dívkou opětována. Tak se jí jednou zmocnil násilím, a pak utekl do ciziny. Dívka po tom šoku chřadla, až umřela. Mládenec se vrátil až jako stařec, hnán špatným svědomím, a na místě znásilnění se oběsil. Tak proto je tu ten červený kříž.

Dusáme po asfaltu, až nás bolí kotníky, kolena i kyčle. Projíždí kolem nás auta, už jsme na regulérní silnici, která nás dovede až do obce Kytín. Myslel jsem si, že pivovar a ubytování je hned na kraji obce. Další mýlka. Nyní jdeme po žluté TZ, po silnici, kolem aleje Pavla Landovského, až do obce Kytín. Už je 17:15 hodin, když vcházíme do Kytína, ale k ubytování je to ještě pěkný kus. Už vidíme pivovar, vcházím do restaurace, a ptám se po ubytování. Mají všechno připravené, zaplatím, dostáváme dvě vstupní karty, a hodný pan výčepní s námi jde, ukázat nám, kde budeme spát. Dvě místnosti, pět postelí, sprcha i záchod, dokonce tu mají klimatizaci, ale tu nepotřebujeme. Kluky necháme na pokoji, už nikam nechtějí, raději se vysprchují, a odpočinou na lůžku. My jdeme ještě pro pití a další potřebnosti ke snídani, protože tu tady nedostaneme.

Jdeme do jediného místního krámku. Ceny jsou tu vyšroubované, protože není konkurence, a do města daleko. Libor nás lákal na rockovou akci s malými pivovary ve Mníšku pod Brdy, ale těch pět kilometrů tam a pak zpátky už bychom dnes nedali. Místo toho jdeme do pivovarské restaurace Pivovaru Kytín. Tady si dáváme polotmavou třináctku, pak nakouřený speciál, a na konec desítku. Všechna piva jsou moc dobrá. Dávám si štědrovečerní dobrotu - smažený řízek s bramborovým salátem, a moc si pochutnám. Vracíme se na pokoj, postel je tvrdá tak akorát. V noci mě budí neskutečně mohutné křeče do obou nohou. A to jak ty povrchové (lýtka) tak i ty hluboké (stehna). Musím vypít skoro celou láhev magnézie, aby křeče ustoupily. Ale trvá mi to asi hodinu. Masakr. Musíme chodit kratší úseky. V sobotu jsme ušli 28 kilometrů, a je to prostě moc. Tak dobrou. Je jedna hodina v noci, neděle 20. září 2026. Zítra půjdeme jen do Dobříše. Cesta cca 12 kilometrů. To bychom měli dát. Uvidíme ráno, jak na tom budeme. Ani jsme si nedali do sešitů zdejší poutnické razítko. Tak jsme byli unavení. No nic, zítra je také den.

Je ráno, neděle 20. září, a já se budím opravdu časně. Všichni ještě klidně spí. Mám hlavně žízeň, musím otevřít okno, máme vydýcháno. Dnes nás čeká výrazně kratší etapa, a to do Dobříše. Za chvíli se vzbudí i zbytek rodiny, posnídáme dobroty od Jindry, vypakujeme se, a kolem osmé ranní vyrážíme zase dál. Nejprve si obejdeme místní rybník, který hlídá pan vodník. Jsou tu i další skulptury, a jsou moc krásné. Vyfotíme se na betonových ušácích, ale je v nich pěkná zima. Pokračujeme ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Hledáme Kytínskou studánku, všude jsou šipky a ukazatele, ale studánka jinde. Nacházíme razítkovací místo, a tak razítkujeme jako na poště. Jen se špatně otlačuje, a není úplně čitelné. Navíc jsou řetízky, kterými jsou razítka připevněna k budce, velmi krátké, a tak balancujeme ve vzduchu. Naštěstí mi nejmladší dobře asistuje, a povede se nám celé razítkování.

Vejdu za zeď kostela, a jdu proti směru hodinových ručiček. Vím, že bych měl jít obráceně, ale něco mě drží, abych šel právě tudy. Studánku nacházím hned z drhé strany presbytáře kostela, ale voda nikde. Přichází zbytek rodiny, druhou stranou, a Jindra pěkně hudruje, protože vyšlápla pořádné hovínko. Už vím, proč jsem nešel touto stranou. Vyfotíme si suché místo, a pokračujeme ke žluté TZ, která nás vyvede z obce Kytín. Potkáváme několik turistů, a také několik poutníků a poutnic. Všichni jsou tišší, asi rozjímají. Jen jedna dvojice mele a řve na celé kolo. Naštěstí jsou výrazně rychlejší, než já, a tak nás brzy předejdou, a zmizí v lese. Jdeme k hájovně. Je tu zaparkováno asi padesát aut, a další se tu snaží o parkovací místo. Asi houbaři. U hájovny měníme asfalt za lesní cestu, je to příjemné, v lese je krásný vzduch, lehké vlhko, spousta houbařů s košíčky, a lépe umístěné turistické značky.

Potkáváme lesní jezírko, a je tam i šipka ke studánce, moc rád bych se napil ze zdravého pramene, ale studánka nikde. Tak smůla. Jdeme dál, potkáváme paní s pejskem. Jindra jí ukazuje houby, které jsme našli pod stromem, ale paní odvětí, že není houbařka, že tu jen sbírá odpadky, aby les byl stále krásný. Trochu jsem se zastyděl, protože jsem prošel kolem několika odpadků, a nechal jsem je tam. Asi si příště vezmu s sebou speciální pytel na odpadky a rukavice. Budu také trochu sbírat odpadky, a odnesu je z lesa, aby mohl dýchat, a díky lesu i my, lidé. Docházíme na velké rozcestí Chouzavá - V Radelci, žlutá tu končí, a my přesedláme na modrou TZ. A zastavujeme až pod přístřeškem na rozcestí Prokopávka. Dáváme si sváču, potkáváme cyklisty a turisty, a po pár minutách už zase putujeme dále.

Po pár metrech se modrá značka odpoutá od pohodlné cesty, a my jsme nuceni se drápat do pěkného vršku, zase jako blbé ryby. Naštěstí ten stoupavý úsek není moc dlouhý, a zase se chytneme široké cesty. Počasí je pohádkové. Sluníčko jemně rozehřívá vzduch, je polojasno, a takových 16 stupňů. Je mi krásně, ranní prášky už konečně zabraly. Z Charvátova rybníku, který potkáváme zanedlouho, zbyla jen taková loužička, spousta vodní flóry a velká spousta bahna. Na koupání můžeme zapomenout, a tak pokračujeme dále. Cesta je krásně značena, a vlastně není kam odbočit. Nyní jdeme podél kvalitně zhotoveného plotu obory Aglaia. Ani se nenadějeme, a vycházíme z lesa, před námi se bělají domy. Jsme na pokraji Dobříše, ani jsme se nestačili pořádně zpotit, natož, aby nás notně bolely nohy. Mluvím tedy za sebe, pochopitelně. Na kraji lesa jsem objevil odpadek, a tak jsem ho sebral a odnesl do koše, který byl nedaleko. Malý kamínek, ovšem, pokud to uděláme všichni, budeme mít kolem sebe čisto. Jistě, bylo by jednodušší, pokud by nikoho nenapadlo své odpadky odhazovat v přírodě, a nejen tam. Konec mentorování. Je to na svědomí každého z nás.

Nacházíme kontejnery na tříděný odpad, a tam vyházíme všechno, co se vytřídit dá. Jde se nám lehčeji. Pokračujeme na křižovatku, jezdí tu autobusy, a nejmladší je nadšený, že už pojedeme domů. Netuší, že nás čeká ještě pěkné pobíhání po Dobříši. Jdeme ulicí Rukavičkářskou, minuli jsme Židovský hřbitov s černou zdí, jdeme pěkně z vršku, a stále do centra Dobříše. Dojdeme až k rybníku Papež, a ten přejdeme po mostě, do staré části Dobříše. Mineme krásnou sochu svatého Jana Nepomuckého a u Infocentra jsme přesně ve 12:15 hodin. Mají polední pauzu, od 12 do 13 hodin. Jdeme tedy do Penny pro zmrzlinu, kávu a další dobroty. A pak míříme k zámku, protože tam mají také razítka. A také mají polední pauzu, ale jen do 12:45 hodin. Paráda. Projdeme si nádvoří, nahlédnu i do překrásné zahrady, a pak se vrátím ke skupině. Něco pojíme, a jdeme do pokladny pro razítka. Mají i Svatojakubské. Jupí! To velké, s erbem Colloredo-Mannsfeld ovšem moc nebarví, protože koupili místo razítkovací barvy modrou tuš, a ta schne prokladě rychle.

Také tam zakoupíme zámecké víno, Rulandské šedé, v pozdním sběru, a jsme na něho moc zvědaví. Vracíme se zpátky na náměstí, kde je Infocentrum, ale také zastávky autobusů, z nichž jeden nás odveze zpátky do Prahy. V Infocentru nalezneme další krásná razítka. To poutní je tu jiné, než na zámku. Snad se nám všechna ta krásná razítka do credenciálů vejdou. Máme tři nové turistické známky, to je úrodička. Jdeme na autobus. Jede nám za deset minut, dost času na zakoupení jízdenek prostřednictvím aplikace Lítačka. Pak ten bus přijede, a Jindra zabere čtyřku, abychom byli pohromadě. Sedadla jsou velmi pohodlná, a tak mám blízko ke spánku. Ale chci se kochat okolím. Stále svým spolupoutníkům ukazuji, co všechno jsme odšlapali, a kde všude jsme dnes a včera byli. Až mě z toho rozbolí nohy. Vjíždíme do Prahy, a po čtvrthodině jsme vypuštěni na Smíchovském nádraží. Pak metro, a tramvaj, a jsme zase zpátky doma. Dokázali jsme projít další část Svatojakubské cesty. A já se již nyní těším na další etapu, která povede z Dobříše do Příbrami. Kdy to bude? Ještě nevím, ale rád bych šel ještě tento rok. Má někdo nějaký nápad, kdy? Napište mi do komentářů nebo do mailu. Diky. Buen Camino. Petr 

Je neděle 2. srpna, budík nás vytáhne z postelí kolem šesté hodiny ranní. Ještě bych spal, ale nejde to. Včerejší akce se náramně vydařila, ale ta dnešní bude ještě lepší. Snad se vše vydaří. Počasí se má ustálit na 25 stupních, a má být pod mrakem. Ideální počasí na putování. Vše jde jako po drátkách, a my stihneme tramvaj o půl hodiny dřívější, a necháme se dopravit k Bílé labuti. Tam je Lídl, kde nakoupíme potřebnosti na cestu, a přes náměstí Republiky se dostaneme až ke kostelu svatého Jakuba Většího. Již z dálky slyšíme zdejší varhany. Začíná mše, a my zcela samozřejmě vplujeme do kostela, a zúčastníme se bohoslužby.

Přijmeme požehnání a další svátosti, jsme posíleni na duchu. Dokonce dorazil Zbultran, a sedl si za nás. On se sice modlí jinak, ale výsledek je stejný. Všechny nás víra posiluje v konání dobrého. Po mši opět vyjdeme ven, nikdo další tam nečeká, a tak jsme patrně všichni. A protože u minoritů otevírají až za hodinu, provedeme startovní fota, a vyrazíme k Týnu, a na Staroměstské náměstí. Tam v infocentru mají druhé svatojakubské razítko, a tak si můžeme orazítkovat naše štempláky a credenciály. To je radosti. 

Pak jdeme Královskou cestou, až ke Karlovu mostu, a tam se stočíme doleva, a po Smetanovu nábřeží, proti proudu řeky Vltavy. Cesta značená není, ale mám ji zapsanou v hlavě, tak snad nezabloudíme. Děláme průběžně fotky, jako nějací turisté. Jdeme kolem Mánesa, a tančícího domu, po náplavce až na Výtoň. Tam opět vstoupáme na chodník, a občas nás ohrožuje nějaký cyklista, inlajnista nebo koloběžkář. Je to smíšená stezka. Ale situace se nezmění ani pak, kdy mají rychlopohybovači svůj pruh. Jdeme kolem porodnice, a podolské vodárny, až k bazénu. Mineme botel Racek, a je mutné udělat pauzu, nejmladšího účastníka už děsně bolí nohy.

Pokud bychom mu prozradili, že nás čeká ještě větší polovina, asi by omdlel. Usalašíme se kousek za Dvoreckým mostem, na lavičkách, doplňujeme tekutiny, a živiny a vitamíny. Nebe se zatahuje, ale neprší. Jen poněkud fouká, a je to příjemné. Po deset minutách pokračujeme dále. Ve hře je i neukončení dnešní etapy. Mám z toho strach, ale nemůžu to dojít sám. Nechci. Podřídím se většině, jako správný demokrat. Vždyť na svatojakubskou cestu se připravuji již šestnáct let. Tak ještě chvíli počkám. Bane, raději bych dnes došel až na Zbraslav. A pokud budou síly a nálada a čas, pak bych chtěl dojít až ke kapli na Baních.

Odbočujeme z cesty podél tramvajového pásu, a přiblížíme se k Vltavě. Je tam úplně jiná atmosféra, jinak se tam dýchá. Podcházíme Barrandovský most, a já zjišťuji, jak moc se mi nelíbí. Spousta zvláštně umístěného betonu. A navíc chtějí odstanit Hroší lázeň. No toto!? Projdeme kolem bývalých ledáren, až do ulice U Kempinku. Ta je mi sympatická, neb mám moc rád salát Camping, a nejsem rozhodně sám. Tady se musím podívat do mapy, neboť si nejsem jistý, kudy se dát. Zrovna, když nacházím cestu, mine naši skupinu báječná zpěvačka Tereza Mašková s růžovými vlasy, a já si nestihnu udělat společnou fotografii na památku. No nic, jdeme dále, nyní jsme pod stromy, a je nám moc dobře. Jen ta kola všude okolo.

Míjíme obrovské golfové hřiště, podejdeme další železniční most, tentokrát Branický (Inteligence). Z této strany zdejší lokalitu vidím zcela poprvé. Přicházíme k prvnímu otevřenému občerstvení. Dáváme zmrzlinu a ledovou kávu. Platím kartou, potřebuji 10 plateb touto kartou, abych měl 4 % úročný zůstatek na účtu. To jsou věci. Po chvíli odpočinku vyrážíme zase dál. Zbultran koupil staršímu synovi nealko pivo s ovocnou příchutí, a je moc dobré, málem mu ho vypiju, ale nedá se, a pivko bez alkoholu srdnatě brání. Opět se osvěžíme u dalšího mlžítka, a po asfaltce pokrčujeme stále dál. Bojím se, abychom neprošvihli odbočku k dalšímu poutnickému razítku, ale bojím se zbytečně, odbočku najdeme napoprvé.

Jdeme k místní cukrárně. Razítko mají, a také záchod. Chtělo se mi už u předchozího občerstvení, ale tam měli automat, a ten pouštěl na záchod až po zaplacení dvaceti korun. A to jsem skrblicky odmítl. Zde jsme si dali další ledovou kávu bez zmrzliny a šlehačky. Opět jsem zaslechl hlasy o předčasném ukončení dnešní etapy. Dělám, že je neslyším, a zvedám se k další cestě. Navrátíme se zpět na cestu, a pokračujeme dále. Už nám zbývá jen několik kilometrů. Začíná být tepleji, i sluníčko se na nás chodí dívat častěji. Naštěstí jsme chráněni stromy. Procházíme kolem různých tůní, a pěkně to tu žije. Také míjíme celé rodiny, co odpočívají na břehu Vltavy, a chystají si piknik. Někteří i grilují. Také bych si něco dal.

Potkáváme další občerstvení (Konec žízně), mají slaboučkého Zajíce (8°) z Kynšperku nad Ohří, a je moc dobrý. Už nám chybí jen kousek. Musíme se vydrápat na most Závodu míru, to už jsme prakticky na Zbraslavi. Ulice Žitavského nás přivede na náměstí, kde je otevřené infocentrum, a tam mají kýžená razítka. To je obrovská odměna za bolavé nohy. Nikdo se nechce stavovat na jídlo v místní restauraci. Čekání na autobus do Prahy si krátíme zmrzlinou. Bus je krásně vyklimatizován, a to, co jsme šli několik hodin, zvládne za pár minut. Jsme na Smíchovském nádraží, a vplouváme do metra, které nás odveze na Palmovku, a tramvají domů. Zbultran jede až na Kobylisy a pak metrem na konečnou.

Bylo to pěkné, po rovině, a se skvělým počasím. Uvidíme, kdy půjdeme další etapy. A s kým si je dáme. Již nyní se moc těším.

A jak to viděl Zbultran? Zde naleznete zápisky i fotografie. Budiž mu sláva!

---

První skutečnou etapou bude část Svatojakubské cesty od kostela sv. Jakuba Většího v Praze 1. Půjdeme podél Vltavy proti proudu, přes Braník a Modřany, až na náměstí ve Zbraslavi, kde je konec této etapy. Cestou bychom měli posbírat kromě zážitků, také dvě další razítka do Credenciálu (v Modřanech a ve Zbraslavi. Datum absolvování této etapy zatím není domluven, ale předpokládám, že by to mohlo proběhnout ještě některou neděli v srpnu. Přidáte se? Případně, jaký termín by vám vyhovoval? Napište mi, třeba do diskuze nebo mailem, či smskou. Díky a těším se. Petr 

Tak je to jasné, půjdeme v neděli 2. srpna. Sraz je před kostelem sv. Jakuba Většího v Praze 1, Malá Štupartská 6, v 9 hodin dopoledne, a pak vyrazíme přes Staroměstské náměstí, Královskou cestou k Vltavě, a po jejím břehu až do Zbraslavi, kam bychom měli dorazit kolem třetí hodiny odpoledne, pokud nenastanou komplikace. Přidat se můžete i cestou, mobil budu mít výjimečně zapnutý. Počasí by mělo být celkem v pohodě, tak uvidíme.

Je krásná neděle. Dopoledne máme plné, ale odpoledne jsme si vyhradili pro lehkou procházku po Praze. Hned mne napadlo, že by se dala poněkud protáhnout, a spojit se Svatojakubskou cestou. Navrhl jsem to, a návrh byl kupodivu přijat. Nikdo si totiž nedokázal představit, o kolik se původně zamýšlená procházka protáhne. Nastudoval jsem mapu, a věděl, že Svatojakubská cesta vede Prahou 8 poněkud jinudy, ale nevadilo mi to. Museli bychom se na ni napojit pod Libeňským zámečkem, a kolem Velkého mlýna. My jsme šli poněkud jiným směrem.

Od Hrošího doupěte, pěkně dolů, k Vltavě, a podél matky českých řek, pěkně po proudu, až k obnovené lávce na Císařský ostrov. Cestou nezbytné občerstvení. Dal jsem si po mnoha měsících Únětickou desítku, a zasyčela mocně. Pak do Stromovky, a k Výstavišti. Tam mi Jindra oznámila, že jí bolí noha, a že končí, a jede domů. Nechtěl jsem se vzdát myšlenky na dokončení nulté etapy, a tak jsme se rozloučili, kluci doprovodili maminku, a já vyrazil ulicí Dukelských hrdinů, až na nábřeží Kapitána Jaroše. A po mostě Štefánikově na druhou stranu Vltavy, kde jsem se již napojil na Svatojakubskou cestu.

Hlavou mi běželo, zda u minoritů nezavírají již v pět odpoledne, to bych asi nestihl, a další myšlenky mi letěly hlavou, když jsem šel po navigaci Dvořákova nábřeží. Bohužel po Praze není Svatojakubská cesta značená, a tak jsem z ní opět sešel, když jsem doputoval až k přechodu u Nemocnice Na Františku. Zde jsem pronikl do Starého Města ulicí Kozí, a pak mnoha dalšími uličkami, až ke kostelu sv. Jakuba Většího. Tam jsem se obligátně pomodlil, tentokrát to bylo poněkud širší, a pak si došel pro razítka do štempláku (protože v ceredenciálu je již mám). A také jsem pořídil ještě jeden credenciál pro Jindru.

Zjistil jsem, že mají až do šesti, takže pohoda. Pak jsem prošel Týnem, až na Staroměstské náměstí, kde mají v Inforcentru kousek od orloje, další zajímavá razítka a jedno Svatojakubské (je prakticky stejné, jako u minoritů, ale žádná dvě razítka nejsou úplně stejná). Zde jsem získal mapu centra Prahy pro turisty a pokračoval přes Malé náměstí, do ulice Karlovy, kde se nalézá další infocentrum, tentokrát Středočeské. Tam mají spoustu krásných razítek, která jsem všechna obtiskl do štempláku, a měl z nich nelíčenou radost. Tak velkou, že jsem tam zapomněl tu mapu Prahy. Ale už jsem se pro ni nevracel.

Kolem sv. Jiljí jsem doputoval na Betlémské náměstí, kde jsem marně hledal knihobudku, a nakonec nějakou jsem našel v útrobách komplexu, kde sídlí Náprstkovo muzeum. I zde jsem si nechal dát dvě krásná razítka do štempláku, zakoupil dvě výjimečné turistické známky, a započal s návratem domů. Přes infocentrum v ulici na Můstku, kde jsem získal poslední razítko, a také další mapu centra Prahy, pak přes Příkopy a k Jindřišské věži na tramvaj, která mne vezme zpátky domů. Tam jsem zjistil, že je Jindra v nemocnici. Tak jsem se opět sbalil a vyrazil za ní. Snad to nebude nic vážného, držte palce.

Edit: 22:21 hodin: Jindra je v pořádku, potkali jsme v čekárně Zrádkyni, která byla Věrná, ale předbíhá, skvělou kavárnu a báječnou klimatizaci...

Dnes celkově 11,4 km.

Dnes jsem se zcela neplánovaně, ale přesto odhodlaně, dostavil do kostela sv. Jakuba Většího v Praze 1. A tam v pokladně zakoupil zcela nový Credenciál, a do něho umístil dvě krásná poutní razítka. Hned v ambitu kláštera jsem vyplnil i některé další údaje, abych měl opět ten starý dobrý pocit poutníka. A povedlo se. Od této chvíle budu dělat vše proto, abych naplánoval další a další putování, vždy kousek po kousku (ano, je to zdlouhavé) dojdu až do Santiago de Compostella. Dá-li Bůh samozřejmě. Dnes jsem si odťapal takových 5 kilometrů. Není to moc, ale každý krůček se počítá.

První etapu, tedy od kostela svatého Jakuba Většího do Zbraslavi (15,9 km) bych rád zdolal ještě o prázdninách. Uvidíme, která sobota nebo neděle bude pro tuto cestu vhodná. Měli bychom získat další razítka, a to v Modřanech, a pak na zbraslavském náměstí. Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se chcete přidat k poutníku Hrochovi a jeho rodině, napište mi nebo zavolejte, a domluvíme podrobnosti.

OMNIA VINCIT AMOR

BUEN CAMINO

Již od roku 2010 plánuji cestu do Santiago de Compostela ve Španělsku, ke hrobu svatého Jakuba Většího, jednoho z apoštolů, patrona poutníků. Je to další poutní cesta, kterou bych rád absolvoval. Opět chci zažít svobodu během pěšího putování, vítr ve vlasech, a vědomí, že je Bůh se mnou a můžeme rozmlouvat, nikým a ničím nerušeni.

Nyní je rok 2022 a během té doby se plánování v mnohém změnilo. Absolvoval jsem operace páteře, chodím čím dál, tím hůře a se stále většími bolestmi. Přesto bych rád došel ke svatému Jakubu po svých. Stále se nevzdávám myšlenky, že bych prošel cestu z Prahy až do Santiaga. Ovšem, patrně to nebude cesta přes velká poutní místa Evropy, jak jsem si tehdy vysnil. Cesta dlouhá 3.500 kilometrů.

Ba co víc, nepůjdu ji celou najednou. Rozhodl jsem se pro rozdělení na víkendové části. A poslední etapy pak půjdu najednou. Postupně pospojuji tu trasu a snad na konci roku 2023 si dojdu pro požehnání do katedrály a do kanceláře pro Compostelu. Třeba se mnou někdo půjde. Třeba má rodina, když půjdeme o víkendech. Každý volný víkend kousek trasy. 

Začneme před naším domem. Tam si otisknu do Credenciálu první razítko, zelené, Hroší, poutnické a zapíšu první datum. A pak se vydáme ke kostelu svatého Jakuba Většího na Starém městě. Vydáme se po Všerubské Svatojakubské cestě, směrem na Zbraslav, kde jsem prožil své dětství a mládí. Více o této cestě se píše zde: https://ultreia.cz/vserubska-trasa/.

Kdy vyrazíme? Ještě nevím. Až bude trocha prostoru, první volný víkend. Ale moc se těším. Přidáte se?

Nedaleko hradu Bezděz, mapa nalezena.

Rok 2009, Putování za Zdislavou.

Fotil Zbyněk Trajer