Zde budu zveřejňovat zamyšlení nad tématy, která nás společně zajímají. Obyvkle mne na tato témata přivedou lidé z okolí, kteří se ptají. A to já mám moc rád. Ten, kdo se neptá, nezajímá se. A to je přece škoda. Nikdo neví všechno. A to je dobře. Ptejte se a zajímejte se. 

Poslední dobou z mého okolí odchází větší množství osob, než tomu bylo dříve. Umírají. Je to přirozené, s postupujícím věkem ti, kteří tu byli od našeho narození prostě umírají. Někteří dříve, jiní později. V této souvislosti se stále častěji zabývám myšlenkou na to, co po nás zbude. Nic hmotného si s sebou nemůžeme vzít, zůstane to tady, a záleží na dědicích, jak s majetkem naloží. Obvykle se jedna generace snaží o rozkvět a druhá to pak probendí. Existují samozřejmě výjimky.

Co po nás zůstane je láska. Láska lidí, kteří nás přežili. A také po nás zůstane naše tvorba. Každý má talent na něco, jen to něco objevit. Někdo píše. Básničky, písně, knihy, scénáře. Někdo vyřezává. Někdo jiný maluje. Jiný tvoří z hlíny. Zjistil jsem, že každý den, kdy netvořím, je prakticky zbytečný. Nic se nepohlo, nezměnilo, jen jsem zestárl. Zatímco, pokud se mi podaří napsat pěkný text, písničku nebo něco vyřezat, mám skvělý pocit, že jsem ten den nepromarnil. To stejné mám i v práci. Pokud za celý den nikdo nepřijde, jsem v ní zbytečně.

Naopak, pokud se nezastavím, všichni jsou spokojení, veselí a šťastní. Je jedno, zda obsluhuji ve vinotéce, vydávám zásilky v Distribučním centru, předvádím nějaké řemeslo s přáteli nebo hraji pohádky Kočovného divadla poutníka Hrocha. To, že tuto práci dostanu i peníze, je jakýsi bonus hmotného světa (složenky se samy nezaplatí - kdy jsem naposledy viděl nějakou složenku). Velkou radost mám i z každého dalšího čtenáře mých knížek. A také ze zpětné vazby. 

Tedy přátelé, tvořte. Měňte svět k lepšímu. Dnes jsem zaslechl hlášku "páchat dobro". Řekl to premiér a je škoda, že takto dehonestuje právě dobro. Pokud máme čisté srdce i úmysly, pak nemůžeme udělat chybu. Dobro je správná cesta, nenechte se zviklat. Ať po nás zbyde mnoho dobrého. Ať na nás pozůstalí mohou myslet s láskou. Nic jiného nemá smysl. Hodně štěstí a pevné vůle...

Naděje je něco, co nás doprovází celý život. Je v naději, říká se o gravidní ženě. Již nyní jsme tedy nadějí pro svět, a to jsme se ještě ani nenarodili. Po narození to jde ráz na ráz, rodiče do nás vkládají naději, že budeme mít lepší známky, a svá zažloutlá vysvědčení raději ani neukazují. S nadějí vstupujeme do manželských svazků, ovšem jen některé tu naději doženou. Říká se přece, že naděje umírá poslední.

Naděje je krásné slovo, s širokým významem. Máme ji všichni a přesto někteří z nás propadají beznaději. A to jen proto, že ten, který jim sliboval krásnou budoucnost, tu naději prostě neproměnil ve skutek. Z různých důvodů. Jistota desetinásobku, naděje pro důchodce; nadějní mladí politici, ale i ti starší, kteří doufají, že voliči mají krátkou paměť, se před volbami změní v usměvavé sousedy a prostřednictvím drobných dárků mažou svá předchozí selhání a nabízejí novou naději, ovšem jen pouze, pokud je budou všichni volit. Jinak za nic neručí.

Naděje a politika jde ruku v ruce, od jedněch voleb k těm dalším. Pokaždé se z toho stane divadlo pro potenciální voliče, kteří jsou schopní se rozhádat jen kvůli jiném názoru na toho kterého aktéra. Vzduchem prolétnou miliony korun, a po volbách další, všechny pochopitelně z peněz daňových poplatníků. Jinak by to nebyla tak zábavná show. A když skončí volby, a volební štáby jsou rozpuštěny, křesla přidělena, je na pár let naděje uschována v sejfu, aby si na ni náhodou někdo nevzpomněl. Naděje je potřebná a důležitá. Společně s láskou, porozuměním a milosdrdenstvím. Proto všem, na tomto místě, přeji krásnou a pevnou naději. Jistě, že se jednou ta naděje vyplní, ale bude to chtít naši aktivní součinnost. A hlavně věřím, že někdo nezneužije toto krásné slovo a nepojmenuje tak svoji stranu nebo hnutí. Již nyní mám totiž lehký problém odpovídat kladně.

Ještě kratší zamyšlení nad různými tématy, spíše obecnějšího rázu, však každý si v tom může najít něco.

Není nutné měnit lidi, je třeba změnit nefungující (či špatně fungující) systém. Pak je možné, že se i lidé začnou chovat lépe. Jsme toho schopni? Jsme ochotni takovou změnu iniciovat a podstoupit? 

Věřím, že jsme, jen je třeba, aby se sjednotila ta atomizovaná část obyvatelstva, která ještě nerezignovala. Aby totiž naše společnost mohlá dále existovat, je třeba zajistit několik životně důležitých funkcí. Jednou z nich je spravedlnost. Na té stojí důvěra občanů v systém, chcete-li ve stát. Pokud se stát a všechny státní a polostátní subjekty nechovají spravedlivě, celé snažení nemá šanci na úspěch.

Jak se může stát chovat spravedlivě? Tak, že udělá vše pro to, aby se společné peníze nezneužívaly. Chce-li totiž od občanů část jejich výdělků, musí být schopen dokázat, že byly tyto peníze užity spravedlivě a ve prospěch zejména těch lidí, kteří do společné kasy přispívají.

Každá rodina, každý podnik má nějaké to účetnictví. Má ho i stát a lidé, kteří zacházejí se společnými penězi, se velmi snadno smířili s tím, že rozpočet může být (i výrazně) schodkový. Přestože kontrolní mechanismy státu upozorňují na nehospodárnost při nakládání s veřejnými penězi, nic zásadního se leta neděje. Nikdo není zodpovědný, natož, aby musel snést z asvé selhání nějaký trest.

Vrcholoví politici rozhodují o velkých penězích, ale rozhodují o nich špatně. A přestože jsou každoročně v mínusu, jich samých se to nedotkne, ba naopak. Jen si představme, že by byli zainteresovaní na hospodářském výsledku státu. Máš minus, ani ty nic nedostaneš, ale bude do rozpočtu vracet z vlastního. Jak by pak asi vypadal státní rozpočet?

Ono se to rozdává, když je ta hromada tak veliká. Nikdo již neřeší, proč není větší a proč se za ty vynaložené peníze nepodaří získat více. Více dálnic, více vzdělávacích zařízení tam, kde je to potřeba, důstojnější důchody, minimální mzda, za kterou se dá vyžít. Vždyť i ty dotace mají formu daru. Místo toho, aby se jednalo o společenskou investici, která se bude společnosti vracet.

Stačí lehké úpravy legislativy a hned se společenské ovzduší začne čistit. Obyvkle se jedná o jednu dvě věty v zákoně. A právě tyhle důležité věty tam chybějí. Proč asi? Vždyť se na přípravě zákonů podílí tolik odborníků, přesto se nedaří vytvořit sprvedlivý zákon. Vím, každý si tu spravedlnost představuje trochu jinak. Ovšem v ideální případu se jedná o průsečík všech oprávněných zájmů zainteresovaných stran. A ten existuje. Jen je třeba ho najít a prosadit. Pak budou i zákony jasné, vymahatelné a nestane se, že každý soudce bude mít jiný názor na podobnou věc.

Máte chuť být součástí takové změny? A mnoha dalších? Musíme se potkat a chvíli si povídat. Ozvěte se mi a domluvíme se. Když budeme čekat, že to někdo udělá za nás, nedočkáme se. A příští volby opět nic nezmění, pokud se nezmění pravidla. Lidé jsou v určitých situacích stejní a nemůžeme očekávat, že se změna stane jen tak.

Asi nejdůležitější a základní otázka. Proč jsem se rozhodl oznámit svoji kandidaturu na úřad prezidenta České republiky vlastně ještě před volbou toho předchozího? Druhého listopadu 2022 jsem se takto rozhodl. Že vložím svůj soukromý život do dlaní milované země a jejích lidí. Udělal jsem to vlastně již dávno, někdy v roce 2005, kdy jsem se stal veřejně viditelným a známým. Nyní však chci udělat něco důležitějšího. Dosud jsem pomáhal v několika desítkách prospěšných projektů. Nyní chci pomoci zemi jako celku. A to jak uvnitř, tak také navenek. 

Česká republika si zaslouží slušného prezidenta, který se orientuje a nenechá si pouze předkládát dokumenty k podpisu. Prezidenta zásadového. Takového, který dokáže upřednostnit zájmy společnosti před svojí pohodlností. Každý den v úřadu bude mít na paměti miliony občanů, kteří mu důvěřují. Přijme svoji osobní odpovědnost za výkon tak váženého úřadu, který by neměl být zásluhovým odkladištěm dlouholetých politiků.

Impulsem k vyhlášení kandidatury v mém případě bylo přečtení jedné z knížek prezidenta Miloše Zemana. Jednalo se doslova o poslední kapku. Od té doby se plně věnuji, kromě mých ostatních pracovních a rodinných záležitostí, přípravě na prezidentskou kampaň v roce 2028. Zatím nechci příliš vykřikovat, v čem bude má kampaň jiná. Přece jen jsme uprostřed předchozí horké kampaně prezidentských kandidátů. A jsem moc zvědavý, koho si na Hrad tentokrát zvolíme.

V každém případě včas zveřejním další kroky, které mám naplánované. Nehodlám nic zamlčovat a skrývat. Ptejte se mne na cokoliv a já vám rád odpovím. Jsme přeci dospělí lidé a já věřím, že najdu dostatečnou podporu napříč celou Českou republikou. V současné době se pilně věnuji studiu nejrůznějších publikací, týkajících se úřadu prezidenta, souvisejících zákonů a také vztahů mezi jednotlivými subjekty státní správy. Přesto, že toho je hodně, mnozí právníci se rozcházejí ve výkladech zákonů a to i ústavních. Čeho je to známka?

To jen na okraj. Mám a máme před sebou hromadu práce. Krásné a já věřím, že smysluplné práce. Nechci, abychom vytvářeli protivníky, ale abychom nacházeli spojence pro ochranu naší země a jejích obyvatel. Jistě se nám podaří nalézt spoustu průsečíků, na kterých se většinově shodneme a ty pak budeme prosazovat, aby se usadily v běžném životě každého z nás. Je třeba, aby si ten, který poctivě pracuje, vychovává děti, plní své závazky a povinnosti, nemusel myslet, že je méněcenný a přehlížený. Ba právě naopak. Je třeba tvořit takové společenské ovzduší, které slušné občany podpoří.

Přeji všem, kteří půjdou v lednu 2023 k prezidentským volbám, dobrý výběr kandidáta. Uvidíme, kdo postoupí do druhého kola a kdo se na příštích pět let stane prezidentem České republiky. Snad se mi podaří s touto osobou kvalitně komunikovat. I to bude součástí přípravy na mojí kandidaturu v roce 2028. Zatím nepředbíhejme. Vše má svůj čas.