Před několika lety byl založen blog na iDNES, do kterého se ovšem nemohu přihlásit. Proto jsem si založil blog zde a čas od času sem něco napíšu. Nejedná se o klasický deníček, který píši zde. Budu moc rád, když si sem najdete cestu a budeme spolu komunikovat. Pěkný den. Hroch

Případně píši blogy i sem, přeji příjemné počtení :)

Nacházíme se v době, kdy s námi cloumají jména kandidátů na českého prezidenta. Díky přímé volbě se k jednotlivým osobnostem vášnivě vyjadřujeme, aby pak byla volební účast 66,6 % (v roce 2018). Máme dvě kola, protože v prvním pravděpodobně nikdo nepřesáhne magickou hranici padesáti procent. Proto máme ideální příležitost v prvním kole volit toho kandidáta, který je nejbližší našemu srdci a kterého bychom měli nejraději na Hradě. Bez ohledu na to, co nám předkládají nejrůznější předvolební průzkumy. Nenechme se jimi ovlivňovat. Na volbu rozumem máme přece druhé kolo. Tam můžeme volit to menší zlo, pokud by se náhodou náš kandidát do druhého kola neprobojoval.

A jak si svého prezidenta představuji? Jsem poněkud konzervativní a tak bych si přál osobnost vyzrálou, žádného mlíčňáka, ani rychlokvašku. Bylo by vhodné, aby se můj prezident zabýval Českou republikou, společností a vnějším světem nějakou delší dobu (než jen v rámci předvolební kampaně). Za prezidenta totiž nepotřebuji úzce specializovaného odborníka, ale člověka s širokým záběrem. Osobnost, která je schopna vidět svět realisticky a ve správných vazbách. Který si na nic nehraje a dokáže říci i nepříjemné věci, pokud je třeba, byť diplomaticky.

Líbí se mi prezident filozof a idealista. Ten, který přesně ví, co je správné pro tuto zemi a její občany. Je slušný a zodpovědný. Dokáže své osobní zájmy potlačit a každé ráno vstává do úřadu s tím, že chce být prospěšný své zemi. Potřebuji prezidenta, který se nestydí za své názory a je nadstranický. Nenadržuje a pokud, pak jen spravedlnosti. Naslouchá a dokáže poradit.

Na pět let se z člověka stane první osoba ve státu. Je to poměrně dlouhá doba, ale za tu dobu dokáže správný prezident udělat mnoho dobrého, aby se na něho mohlo dlouho a s láskou vzpomínat. A třeba obhájí svůj úřad i ve druhém volebním období. Za dekádu toho už zvládne velmi mnoho. Pokud bude umět a chtít. Úřad prezidenta chápu jako instituci velice váženou. Byť nemá tolik pravomocí, jako v jiných zemích, může mnohé ovlivnit. Ze sídla českých králů dosáhne i do nejmenší obce v republice. Má dokonalý přehled, spoustu poradců a poslání. Je nade všemi, je první a proto musí být nejlepší.

Existuje někdo takový? Určitě.

Čísla nás obklopují od narození a máme je obvykle uvedená i na náhrobcích. Rodné číslo, porodní váha, datum a čas narození, potom jednotlivé narozeniny, známky ve škole, výplata v zaměstnání, nákupy v obchodech, všude samá čísla. Od nuly do devítky. Počítačům stačí pouze dvě čísla a kolik toho vypočítají. Jak jsme na nich závislí.

Některá čísla jsou důležitější, než jiná. Vyznačujeme si je do diářů, abychom na ně nezapomněli. Jsou to data narození, svátků, či jiných společenských událostí. Obvykle se na tyto dny těšíme, protože jsou spojené s radostnými prožitky. Dorty a sladkosti, spousta rozličného jídla, veselých lidí a krásných dárků. Kdo by se netěšil. 

V mojí dosavadní rodině to bylo podobně, i když určité anomálie tu byly. Zamyslím se nad nimi v krátkém textu, jehož základ mi vytanul na mysli dnes v noci, kdy jsem klasicky nemohl spát.

Narodil jsem se 5. ledna. Ovšem až 17. března si mne moji rodiče, tedy ti úžasní lidé, kteří na mne tolik let čekali, mohli vzít z nemocnice domů. Narodil jsem se totiž předčasně, v nedobrém zdravotním stavu a navíc, biologická matka mne okamžitě odložila a uvolnila tak k trvalému osvojení. Moje maminka se narodila 5. dubna. Ovšem v roce 1995 můj tatínek umřel. Na zákeřnou nemoc. Bylo to 4. dubna. Od té doby maminka nechtěla slavit své narozeniny. Nedokázal jsem to pochopit, ale akceptoval jsem její rozhodnutí.

Po mnoha dalších letech jsem potkal báječnou ženu. Nakonec jsme měli svatbu. Datum svatby vyšel na krásný 17. březen. A podle dávné rodinné tradice se svatba odehrála na Libeňském zámečku. Vše se tak nějak krásně propojilo a poskládalo.

Ovšem v roce 2017 odešla i moje maminka. Vybrala si k tomu speciální datum. Pátého ledna. Od té doby nemám příliš chuti slavit své osobní narozeniny. Nedokážu to pochopit, ale věřím, že je to možné akceptovat. O to raději slavím 17. března. Ale vlastně každý šťastný den. Protože to není samozřejmost. Nikdo z nás totiž neví, jaká čísla bude mít na svém náhrobku.

Konečně jsem se dostal k tomu, co odkládám již několik týdnů. Totiž přenést několik tisíc knížek z jedné místnosti do jiné. Správně, jsou to ty knížky, co pomáhají. Co mají na sobě mašli a hroší znak a také nápis Putování Hrocha. Některé jsou tlusté, jiné tenké, každá mašle má jinou barvu a jsou balené po pěti, po šesti, po deseti a také po dvaceti. Zvládl jsem nošení knížek asi devadesát minut a za tu dobu jsem po schodech přenesl asi půl tuny papíru. Papíru, na který jsem za desetiletí naskládal miliony písmenek. Zážitků, zkušeností, zamyšlení, legend. Ale také obrázků a fotografií, zápisů z putovacích deníků.

Pokaždé, když jsem šel chodbou a nesl balíky knížek, jsem si představoval, jak jsou smutné, že musí ležet ve skladu a čekat. Čekají trpělivě na svého čtenáře. Na člověka, který se rozhodne, že část svých peněz věnují nějakému z podporovaných projektů. Nemocným dětem, nestátním památkám, starým lidem nebo něčemu jinému. Těší se, že budou skvělým dárkem pro lidi, co se dokáží rozdělit. Že budou připomenutím, že obdarovávat se může i férově. Zatím jsou naskládané v balících, ale stále si povídají o tom, ke komu se chtějí dostat. A hecují se. Jedna druhé povídá, že se k hodným lidem dostane dříve.

Nesu balíky, jeden za druhým. A představuji si, jakou mají hodnotu. V penězích, které lidé vhodí do kasičky nebo pošlou na účty. Najednou to, co nesu, neváží patnáct kilo, ale jen několik gramů. Už to nejsou tisíce stránek, ale tři dvoutisícovky, tři papírky s obrázkem a ochrannými prvky. Mé představy jdou ještě dál. Ve fantazii si promítám, co za ty peníze neziskovky pořídí. Kde peníze pomohou k lepšímu životu. Ještě mám hodně knížek, které pomáhají, ještě v hodnotě zhruba dva a půl milionu. Někde mají své čtenáře, své dárce, které obdarují. Těší se na ně, snad se potkají již v sobotu na další akci, kam je s sebou vezmu. Chtějí pomáhat, proto vznikly a já jim nemohu bránit.

Omnia vincit amor

Každý, kdo se u nás chová slušně, nekonfliktně a chce se o sebe postarat, je lovná zvěř. Bohužel se lovecká sezóna roztáhla na celý rok. Stát, který má prý být řízen jako firma se pokouší o svých zaměstnancích vědět úplně všechno a s pomocí nových zákonů a nařízení se mu to daří. Je to paradox v přírodě, kdy se parazit pokouší zahubit svého hostitele. Tím parazitem je samozřejmě stát, který je uměle stvořen, aby nás sjednocoval a chránil. Hostitelé jsme my všichni, kteří přispíváme z daní na život parazita. A parazit umí žít.

Pokud by se parazit snažil svého hostitele zbavit nemocí (jak to bývá v přírodě), bylo by vše v pořádku. Společnost by se samočistila, odumřelá tkáň v podobě sociální patologie, by byla odsouzena na živoření mimo společnost. Ten, kdo krade by byl označen za zloděje a odsouzen ke spravedlivému trestu. Ten, kdo lže by byl označen za lháře. Ten, kdo zabije za vraha. Přestali bychom obdivovat podvodníky a lumpy jen proto, že mají peníze, které nakradli. Přestali bychom nakupovat sračky jen proto, že jsou levné. Přestali bychom nadávat, pomlouvat a závidět. Naše společnost by se postupně uzdravila z chronické nasranosti, ve které nás uměle udržují ti, kteří jsou placeni za řízení této společnosti. Ovšem ti si dobře uvědomují, že stádo se lépe ovládá, pokud musí řešit problémy s obživou.

Proč se stále potýkáme s tím samým. Drzost nám vládnout stále prokazují jen ti, kteří nepřijmou odpovědnost za své činy. Nikdo z mocných se nezamyslí nad dosahem svých rozhodnutí. Místo toho, aby zákony chránily slušné spoluobčany, jsou prošpikovány záludnostmi a čeká se na banální selhání, aby mohla sklapnout past. Každý, kdo chce škodit, má cestu pěkně uhrabanou. A odpověď je stále stejná, nepřečetl sis to a podepsal jsi? Tvoje smůla. Že je smlouva sepsána záměrně nečitelně, už nikdo neřeší. Obchoduje se tu se dluhy, se zoufalstvím, s beznadějí.

Zákonodárci se vyvalují ve svých křeslech a tváří se lidově, aby v dalších volbách mohli opět zvítězit. Je jim zcela ukradený běžný život jejich chlebodárců. Rozhazují miliardy, které nevydělali. Bez užitku, jen proto, že si o ně někdo řekne. To, že na ty miliardy se museli složit skutečně pracující, je jim jedno. A lovná zvěř, místo toho, aby hájila svá práva, dál řeší, co bude v neděli k obědu, zda jsme vyhráli v hokeji a jestli je pivo drahé. Lovná zvěř se choulí ve svých hnízdech na hypotéku, obává se budoucnosti, má tři zaměstnání a platí daně. A ti, kteří by jim měli vytvářet podmínky k důstojnému životu, jen vymýšlí, jak by život lovné zvěři zkomplikovali.

Jak banálně groteskní.

Vařím rád, vlastně už od malička. Ve čtyřech letech jsem dokonce vařil samostatně. Po vzoru maminky jsem nalil do hrnce mléko, zapálil hořák a míchal mocně vařečkou. Na rozdíl od maminky jsem ovšem do hrnce nenasypal krupičku a tak kýžená kaše nevznikla ani po hodině míchání. Jen se mléko připálilo, opustilo hrnec a zhasilo plamen.

V kuchyni jsem jako doma. Baví mne vaření, ale jako většinu chlapů, jen čas od času. Každý den bych to nedal. Líbí se mi experimentování s chutí a vůní. Rád používám různé suroviny a chci, aby jejich charatery ve výsledném pokrmu maximálně vynikly. Pokud totiž vařím z různých druhů mas, nemohu používat stále stejné koření, to je proti přírodě.

V poslední době jsem začal vařit od základů. Pořídil jsem si obrovský hrnec, ve kterém jsem schopen připravit hodně litrů skvostného vývaru. Znamená to ovšem mazlit se s každou surovinou a pak ji nechat na velmi mírném plameni předat do vody to nejlepší ze sebe. Odměnou je voňavý a čirý vývar, který nechám zredukovat a pak ho zamrazím na další použití.

Stále zkouším vařit složitější a složitější jídla. Inspiruji se v kuchařkách, které dostávám od přátel, ale i na internetu. Ovšem k internetovým receptům jsem poněkud kritičtější, protože ne všechny jsou správně uvedeny. Tu chybí zásadní surovina, tam vypadne správné množství. Jistě, může se to stát i v knize, ale riziko je o poznání menší.

Královnou gastronomie je cibule. Jednak máme k dispozici mnoho druhů (bílá, červená, žlutá, šalotka...) a jednak záleží, jak ji upravíme. Vařená cibule chutná úplně jinak, než smažená. Osmažit ji můžeme na oleji, másle či sádle, zesklovatět, podusit, do hněda. Cibuli můžeme nakrájet na kolečka, půlkolečka, měsíčky, na kostky, na drobno. Můžeme ji konzumovat i syrovou. Je prostě skvělá. A podle přípravy dá i výslednému pokrmu chuť a vůni, ale i vzhled.

Naprosto nadšený jsem z creme fresh. Přestože se jedná o zakysanou smetanu, nahradit jej obyčejnou zakysanou smetanou není optimální. Vyzkoušeli jsme ho napoprvé v Alsaském cibulovém koláči (opět cibule, tentokrát červená) a výsledek byl nadpozemský. Důležité ovšem je, nechat creme fresh poněkud povolit z lednice, aby se do něho dala lépe vmíchat sůl a muškátový oříšek.

Další surovinou, kterou jsem dlouho používal pouze do sushi, je avokádo. Před časem jsem vyzkoušel z avokáda vyrobit pomazánku Guacamole a byla výborná, ovšem bylo ji třeba trochu upravit, aby byla ještě chutnější. Doporučuji najemno nakrájenou červenou cibulku, vynechat rajčata a nešetřit limetkovou šťávou. Pálivost, co kdo snese. Na oleji osmažím nakrájené tortily a už se může hodovat.

V dubnu jsem se přihlásil do televizní soutěže PROSTŘENO! Náš týden se bude vysílat až v polovině června a do té doby musím zůstat tajemný, co se týká průběhu. Ovšem soutěž mne bavila moc. Naštěstí s dalšími soutěžemi v oboru kuchařství se roztrhl pytel a tak se mohu přihlásit do další a nemusím čekat dva roky, až se do Prostřena budu moci opět přihlásit.

K vaření ovšem přistupuji s pokorou. Stále si uvědomuji, že konzumujeme proto, abychom žili. Čím kvalitněji připravíme jednotlivé suroviny, tím kvalitněji se najíme a tím kvalitnější může být i náš život. A hlavně, nezaměňujme kvalitu s kvantitou. A nespoléhejme, že hlad je vždycky ten nejlepší kuchař. Dobrou chuť.