Rok se s rokem sešel, a my naplánovali další historickogurmánský výlet po stopách nejstarších dějin v okolí Prahy. V loňském roce to vyšlo přesně na Bílou sobotu, kdy se obvykle křtí. Letos jsme vyrazili až na Boží hod Velikonoční, tedy v neděli. Moc jsme toho nenaspali, neboť jsem měl silné nutkání k návštěvě svého "rodného" kostela sv. Jiljí, kde jsem letos hodlal prožít Vigilii, tedy noční bdění a modlitby ve vztahu se Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista. Slavnost začínala na Bílou sobotu, v devět hodin večer. Již byla krásná tma, a my vstoupili to nasvíceného kostela. Již tam byla hromada lidí, ale my si našli krásná (vyhřívaná) místa hned pod sochami svatého Jana Křitele (můj křestní patron) a svatého Rocha (můj biřmovací patron).

V devět hodin to vypuklo, šli jsme průvodem na zahradu kláštera Dominikánů, kde byl zažehnut posvátný oheň, od něho byl zapálen Paškál (obrovská Velikonoční svíce, která představuje vzkříšení Pána Ježíše Krista), od něho pak i další svíčky. Vybral jsem si jednu dlouhou a tenkou, náš průvod krásně osvětloval zšeřelý kostel, kam jsem se posléze vrátili, ovšem na jiná místa, ta vyhřívaná nám obsadili jiní lidé. Nebudu to zdržovat, o půl druhé jsme si šli lehnout, naplněni Duchem svatým, Tělem a Krví Páně, a hlavně radostí z nové naděje. Do zvonění budíku máme asi pět hodin, ale to vůbec nevadí.

Budím se půl hodiny před budíkem, a vyskakuji z postele. Klasické kolečko, hygiena, snídaně, oblékání a tak. Sraz se na nádraží Bubny (ještě jsme odsud nejeli), které je nadaleko stanice metra C - Vltavská. Takže krásná cesta, bez mnoha přestupů. Byli jsme na místě opravdu včas, a tak jsme se zastavili v místní kavárně a dali si báječnou kávu a další dobroty. Během konzumace dorazila sms od Trajerů, že jsou už v metru. Začali jsme je vyhlížet, pak přišla další zpráva, asi za šest minut, že v metru je skokan a metro nejezdí. Odpověděl jsem, že ty žáby už neví, co roupama. Ovšem výsledek byl ten, že jsme museli jet až dalším spojem, za další půlhodinu.

Nakonec jsme se sešli úplně všichni, kdož si chtěli tento výlet užít. Počasí je báječné, sluníčko, občas foukne svěží větřík, a teplota se konečně vydrápala výše, než doposud. Byli jsme na to připraveni. Nakonec se nás sešlo 11 (doufám, že jsem na nikoho nezapomněl) a paní pesová. Rozdělili jsme se na ty, co mají Lítačku, a na ty druhé. Podle toho se zakopily patřičné lístky na druhé pásmo, a už jsme vyhlíželi vláček, který nás odveze do zastávky Roztoky-Žalov. Jasně, že jsme si dali i startovní pohárek vína, a bylo moc dobré, osvěžující a inspirativní. Ve vlaku se nestalo nic zvláštního, ale občané, cestující spolu s námi, byli evidentně rádi, že vystupujeme.

Na zastávce jsme spořádaně nechali vlak odjet. Pak jsme překonali koleje, a na druhé straně jsme se napojili na žlutou turistickou značku. Rozcestník nás ubezpečil, že na Levý Hradec, ke kostelu sv. Klimenta, je to pouhý jeden kilometr. Cedulka ovšem cudně pomlčela o výškovém rozdílu, který není zanedbatelný. Funěli jsme skoro všichni. Cestou jsme se zastavili u velkého dřevěného kříže, kde byla vykonána první společná modlitba. Nezapojili se všichni, ale i tak to mělo velkou sílu. Pak jsme pokračovali do mírného vršku, kde nás míjela různá auta. Odbočili jsme na chodník s železným zábradlím. Najednou se z nás stali kamzíci, neboť stoupání bylo značné.

Nahoru jsme vyfuněli všichni, a po turistickém značení jsme dorazili až k památníku padlých ve světové válce. To už byl kostel svatého Klimenta na dohled. Srdnatě jsme využili první vchod, ale ukázalo se, že vede zejména na místní krásný hřbitov. Místní dámy nás však uklidnily, že se ke kostelu dostaneme průchodem ve zdi. Pak jsme obešli celý kostelík, avšak byl dočista zamčený, jen se z něho linula krásná varhanní hudba. Čekal jsem, zda někdo neodemkne, ale marně. Na zdi u vchodu jsem zjistil, že prohlídky kostela jsou každou celou hodinu. Měli jsme ai ještě 40 minut, a tak jsme se vypravili na vyhlídku řečenou svaté Ludmily. Je tam krásný rozhled na Vltavu i druhý břeh.

Tam jsme se uvelebili na prostorné lavice, a začali se občerstvovat vším, co kdo donesl. A bylo toho hodně. A bylo to rozmanité, a výtečné. Prostě domácí strava. Nádivky, řízečky, sýry, pečivo, mazance, a k tomu další vzorky vína. Prožili jsme i několik zázraků, a tím se posilnili rovněž na duchu. Za pět minut celá jsme se vydali (pouze někteří) ke kostelu, abychom se zúčastnili pravidelné prohlídky. Stále bylo zamčeno, a hudba se již nelinula. Došel jsem se podívat na cedulku u vchodu, a zjistil jsem, že prohlídky probíhají v každou celou, ale až od května. To jsem odmítl čekat, a vrátili jsme se na vyhlídku svaté Ludmily za ostatními.

Naše další kroky vedly okolím rozptylové loučky a kolumbária, ven z prostor hřbitova. Stejnou cestou jsme se vraceli k východišti turistických tras, ale v jednu chvíli jsme ostře odbočili doprava. Rovnou k občerstvovně Modrý korálek, kde nás Trajeři krásně pohostili kávou, vínem i dobrotami. Seděli bychom tam jistě mnohem déle, ale bylo třeba se vydat na další cestu. Nyní po zelené TZ, jinak řečené Via Czechia Cyrilometodějská. Tudy jsem putoval v roce 2009, na Velehrad. Cesta to byla dlouhá, a z poloviny osamělá. Vypráví o ní šestá kniha Putování Hrocha (Po stopách českých patronů). Silnice kopíruje koryto potoka nazvaného Potoky. V jednu chvíli bylo třeba dravý proud překonat, ale byly tam velké kameny a tak to šlo hladce.

Dostali jsme se až k matce českých řek, Vltavě. Proti jejímu proudu jsme se vydali (po silnici pochopitelně), směrem k Roztokům. Cestou na nás však čekala oblíbená občerstvovna U šraněk. Nechtěl jsem si tu nic dávat, ale nakonec jsem neodolal, a nechal si připravit Holandský řízek (ten miluji) s hranolkami (jiná příloha k dispozici nebyla. Hořce jsem zaplakal nad prefabrikovaným kusem mletého masa se sýrem. A vzpomněl si, jak jsem lamentoval před rokem nad trojicí osmažených kuřecích stripsů, které byly osmažené skutečně deep. Zelené pivo poněkud rozehnalo mé chmury.

Zase jsme museli dál, abychom stihli zpáteční vláček. Na nádraží jsme přišli s asi pětiminutovým předstihem. Ajka si stačiula vybrat z nabídky místní knihobudky, až jsem jí trochu záviděl. Pak jsem si uvědomil, že neumím závidět, a úlovek jsem jí začal přát. Hned mi bylo lépe na duši. V poklidu jsme dojeli až na nádraží Praha - Bubny, kde jsme se rozprchli na všechny světové strany. Vlastně ne, jen na sever a jih. Všichni totiž využili metra, které naštěstí jelo. Skončil se další výlet, který nám pokaždé udělá velkou radost. Příště se přidáte třeba i vy. Naše výlety již nejsou tak šíleně dlouhé, ani náročné. Fotografie z tohoto výletu, i deníček Zbultranův naleznete na tomto odkazu.

OMNIA VINCIT AMOR

Kde že ty staré časy jsou, kdy jsme srdnatě překonávali desítky kilometrů zasněženou krajinou Českého ráje. A není to tak dávno, jak by se snad mohlo někomu zdát, co je to deset let (proti Věčnosti). Prostě, zdraví nám již neslouží tak, jak bychom si přáli (a lepší to zřejmě nebude), a tak jsme vyrazili na sváteční vycházku za humna. Co by kamenem dohodil. Sraz byl naplánován na devátou hodinu dopolední, na konečné tremvají Vozovna Kobylisy, přesněji u nákupního centra PENNY, tam to každý už dobře zná. Nakonec jsme posunuli i čas startu, a to na desátou hodinu, aby nikdo nemusel vstávat moc brzy (fakt měkněme).

Nakonec jsme se prakticky všichni sešli na zastávce tramvaje Kobylisy, neboť naše část výpravy (Hroší) sem přijela tramvají z Vychovatelny, a ostatní (Trajerovci, Erikovci a Svoboďáci) se sem dostali metrem z různých směrů. To bylo radosti na nástupním ostrůvku, kde jsme spořádaně čekali na kýženou tramvaj s číslem 17, která nás popoveze několik stanic na vršek. Tam na nás čekala Zbultranova maminka a byli jsme komplet. Před zavřeným obchodem jsme udělali několik startovních fotografií (aby na nich byli postupně všichni výletníci), a vyrazili jsme po zelené turistické značce, směr Čimický háj.

Cestou jsme si nadšeně sdělovali zážitky z Vánoc, vyhýbali se nebezpečným holubům, kteří hrozili, že nás označkují, sledovali zelenou značku a užívali si slunečného, leč mrazivého dne. Zelenou značku jsme opustili záhy, neboť nás lákalo malé jezírko, které bylo zamrzlé. Jediný člen výpravy, pes Tara, se však odvážil po jezírku přeběhnout. Potkali jsme běžce, kteří si huntovali v mrazu zdraví, další psy a jejich páníčky, maminy s kočárky a další spoluobčany. První láhev jsme zdegustovali u malého altánku, kam jsme se pořádně ani nemohli vejít. Kuriózní bylo, že seděli pouze nejmladší účastníci výpravy, zatímco stařešinové klanu klidně postávali.

Další cesta nás dovedla až k památníku u silnice, který odkazuje na třicáté výročí osvobození Prahy Rudou armádou. Kousek odtud je i plavecký areál Šutka, kde se tvořila dlouhá fronta, protože v rámci Týdne zdraví tam byl vstup zdarma (nebo za hubičku). My však pokračovali na přechody a dále do lůna Sídliště Bohnice, mezi domy, kde se krásně rozléhalo naše švitoření. Další vzorky vína, ale i drobné občerstvení na sebe nenechaly dlouho čekat, každý se chtěl zbavit zátěže. Přes Krakov (samozřejmě, že ne v Polsku), kde jsme si udělali fotografie s andělskými křídly, kolem kluziště, kde se hromadně bruslilo, došli jsme až k Poliklinice Mazurská, což je konečná autobusů, a já se tam zasnil, jak jsem v devadesátkách tudy chodil na autobus a do práce. Pěkně kolem páté hodiny ranní, abych už v šest zařezával. Nejprve ve VÚ PP a pak i v MÚZO.

Dlouhou rovnou cestou jsme se dostali až k cíli našeho výletu, který krásně popsal, i s odkazy Zbultran, a tak mu předávám slovo. A najdete tam i fotografie, tak se pokochejte, a pak se sem zase vraťte. Hezký den, pěkné svátky, a skvělý nový rok 2026, přátelé. Hroch :)

Letos nám to vyšlo. Po mnoha letech, kdy jsme měli obsazené víkendy řemeslnými a divadelními akcemi, máme díky jednomu bývalému kamarádovi celkem volno, a tak jsme se vydali za Mílou Pražákem a jeho ženou Jíťou, do Sokolova na další ročník hudebního festivalu Folková Ohře. Cesta do mého rodného města je docela dlouhá, ale Jindra ji zvládla v krásném čase, v pohodě a radosti z těšení se na setkání s báječnými lidmi, a také nakrmením našich uší skvělou hudbou, skrze sametový zvuk od Páji Lišáka.

Do Sokolova jsme dorazili něco po poledni, našli jsme tábořiště, přivítali se s kamarády a hned po nové krásné a žluté lávce překonali tok Ohře a vstoupili do histrického centra Sokolova. Byl pátek, a celkem prázdno. Některé obchůdky otevřené, hledáme dobroty a zmrzlinu. To je také dobrota. Projdeme celé náměstí, v kostele sv. Jakuba Staršího (napadá mne spojení se Santiago De Compostela). Nakonec se vrátíme na tábořiště, kde již započalo vystoupení hudebního tělesa Echolama. Komplet program naleznete i s odkazy zde, na stránkách DRONTE.

My se pochopitelně těšili na Strašlivou podívanou, Ginevru a Jauvajs, ale překvapily i další kapely, a to příjemně. Mohli jsme si otevřít stánek s knížkami Putování Hrocha a také těmi, co vyšly po roce 2017. Vymyslel jsem, že ponechám polovinu peněz, které lidé věnují za knihy, přímo na místě, předám je Mílovi, aby mohl financovat další zajímavé a potřebné projekty. A tak se i stalo. Schválně, tipujte, kolik nám lidé přispěli celkem za ty dva dny. Pište do komentářů pod článkem, a nejpřesnější tip vyhraje dárek od Hrocha. Míla a jeho okolí, komu to řekl, je ze soutěže vyloučen. 

V sobotu psal Pavel z Horního hradu, jak se nám na Folkové Ohři líbí a zda za ním dorazíme na hrad. Moc mě to mrzelo, ale těšil jsem se na svoji postýlku v Hroším doupěti, a pro tentokrát jsem lákavou nabídku odmítl. Posledním vystupujícím byli Poutníci, kapela, která je na scéně již 55 let. A mně se moc chtělo domů a tak jsem Jindru přemluvil, abychom odjeli po třetí písničce. A pak jsem toho několikrát litoval. Tak snad se to podaří příště doposlechnout. Nebo někde jinde. Uvidíme. A jaký jste měli víkend vy? Pište prosím do komentářů pod článkem.

Letos to s dovolenou vypadalo nalevačku. Nedostatek času a vlastně i peněz nás vedl k lehké nervozitě. Dovolenou u moře jsme zavrhli rovnou, a ta v Čechách si na nás pěkně počkala. Naštěstí je moje žena realistka a nalezla kouzelné místo nad obcí Deštné v O.H. Nedaleko občerstvovny U Supa (tam mají otevřeno nonstop, vyberete si dobrotu a zaplatíte do kasičky). Blízko nebi, protože jsme chtěli pozorovat Perseidy, tedy padající hvězdy, které nám splní naše přání.

Do Deštného jsme dorazili v sobotu, kolem desáté hodiny večerní, poté, co jsme odehráli pohádku Kočovného divadla poutníka Hrocha v Jemnici, najeli celkem zhruba 350 kilometrů, a převezli plné auto nezbytností. Přivítala nás kouzelná chatička, jen pro nás, za ní je i bazén, a ohniště, trampolína a houpačka. Další dny jsme věnovali prozkoumávání Deštného a jeho okolí. Známe ho již poměrně dobře, ale neustále se tu něco nového staví.

První kroky vedly ke kostelu sv. Máří Magdalény, abychom zjistili, zda je i tuto středu mše svatá v obvyklou dobu, od 16:30 hodin. A zjistili jsme i to, že v pátek se koná mše svatá i v kapli sv. Anny (poutní kaple blahoslavené Panny Marie), která je nedaleko našeho ubytování, a pod níž vyvěrá pramen svaté a zázračné vody. Potěšeni na duchu jsme se odebrali do Andělské cukrárny, která sídlí z druhé strany Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel. Zde si pravidelně dáváme skvělou kávu, a někdy i nějakou tu dobrotu.

Museli jsme se zastavit i v suvenýrech U Rampušáka, ty jsou na hlavní silnici, a k nepřehlédnutí. Tam jsme získali turistickou známku a dvouhlavé karty, které se nám během pobytu mnohokráte hodily. K dalším zastávkám patřil místní COOP, benzínová stanice, Penzion Na staré cestě (ten měl zrovna zavřeno, když jsme šli kolem, ale jinak mají otevřeno a zrekonstruovali), Ateliér hrnčířky a zvonaře, kde jsem získal krásné nové razítko do štempláku. Mezitím jsme si otiskovali razítka z Kačenčiny stezky. Některá jsou nová, jiná starší a opotřebovanější.

Třeba u rybníčku Start (to je ten, kde se dá ulovit pstruh a oni vám ho hned osmaží) je razzítko úplně rozdrbané, tam jsem se pěkně obarvil razítkovací barvou. Nemohli jsme se nezastavit ani u svatého Matouše, to je kostel na druhé straně údolí, který je mohutný, krásný a vybydlený, ovšem plný pozitivní energie, a s nejkrásnějším výhledem z otevřených dveří. 

V úterý a ve čtvrtek jsme si rozdělali ohýnek a na něm opekli buřty a chleba a housky a všechno jsme to snědli. Litoval jsem, že kytara zůstala doma, ale jen chvilku. Úžasné tu byly východy i západy slunce a opravdu jsme měli štěstí na počasí. Ideální ke hrošení se v bazénu. Společné snídaně, obědy i večeře. Celá rodina, a byl přítomen i On. Požehnané místo.

O půlnoci jsme sledovali oblohu, a bylo se na co dívat. Mnoho hvězd, a než se do toho pustil obrovský měsíc, bylo i krásně sametovo. Napočítali jsme několik desítek padajících hvězd. Bylo to krásné nebeské divadlo, v klidu a pokoji. Daleko od starostí a hluku 

velkoměsta. V čisté přírodě. I spánek tu byl úplně jiný. Žádné noční bdění, bezesné noci, převalování se na posteli a hlava plná úkolů, které musí člověk splnit. Ne, tady jsme na dovolené. Spánek tu byl posilující a ozdravný.

Ve středu jsme dorazili do kostela v centru obce. Dříve jsem na středeční bohoslužbu chodíval sám. Nyní jsme tu byli všichni, celá rodina. A bylo to jiné. Krásnější a plnější. Bylo to i přítomností otce Tomáše Hoffmanna, dosavadního ředitele DCŽM Vesmír. a člověka, který toho prožil opravdu hodně. Doporučuji si ho vygůglit. Budete překvapeni, já byl nadšen. Charimatická osobnost zkušeného člověka, který se rozhodl pro kněžskou službu, a posledních 19 let se věnuje práci s dětmi. I jeho homilie byla zajímavá, inspirující a nevšední. Pozval nás na pátek, ale i na sobotu, kdy se bude v kostele sv. Matouše konat děkovná mše, od 12 hodin. 

Během jedné procházky, po červené turistické značce, jsme potkali hromadu koní, křížky a také kostel sv. Josefa. Tam byla pozvánka také na sobotu, kdy jsme měli odjíždět, a to na 10 hodinu, na posezení u kávy a prohlídky s průvodcem. Plán na sobotu byl jasný. Ráno jsme se vykulili z postelí, dobalili to, co Jindra včera nezabalila, vynosili to do auta, kde se hrál klasický tetris, předali jsme chatu (moc se nám nechtělo, ale nedalo se nic dělat), a vyrazili ke kostelu svatého Josefa, tentokrát po normální (byť úzké) silnici. Tam byla hromada lidí, vesele se bavili a konzumovali.

My se protáhli dovnitř kostela a nestačili se divit, jak je krásný, ovšem potřebuje hodně pomoci, aby byl tak krásný, jako tenkrát. Přispěli jsme tedy na obnovu tohoto svatého místa, nasedli do auta a přemístili se na druhý konec Deštného, ke kostelu sv. Matouše, kde se má konat rozlučková akce z několika Týmáky a jedním otcem ředitelem Vesmíru. Čekal jsem mnohé, ale tolik aut jsem naposledy viděl v AAA Auto. Naštěstí tu měli dobrou organizaci parkování, ostatně všechno tu bylo naplánováno do posledního detailu.

Vstoupili jsme do kostela, ve kterém obyvkle býváme sami. Nyní tu bylo doslova narváno. Mladí, starší, děti. Nalezli jsme místo na bidýlku u stěny kostela a těšili se na děkovnou mši. Všude tu ležely drobné sešitky, a tak jsem se do jednoho začetl. Zjistil jsem., že akce se jmenuje Nohy na zem! Aneb odcházíme z Vesmíru. Cílovou skupinou DCŽM Vesmír jsou mladí lidé od 14 do 26 let. Zde jsou vedeni formou her a společných činností k hodnotám, které jsou stálé a ověřené, jako je úcta, zodpovědný přístup k životu, ale také kvalitní mezilidské vztahy. Otec Tomáš Hoffmann se narodil 12.6. 1966 a na Vesmíru je od 1.7. 2006. Za tu dobu se tu vystřídaly tisíce mladých lidí, někteří se vracejí. Společně se dvěma kněžími tu pracují celkem 4 Týmáci, což jsou lidé, kteří spojí svůj život s Vesmírem na delší dobu. Třeba na rok, dva. Tato šestice tvoří personální základ. K nim patří samozřejmě technické profese, které zajišťují chod zařízení.

Bohoslužba byla krásná, a mocný sbor přítomných dotvářel slavnostní atmosféru. Na konci pak Otec Tomáš postupně děkoval všem, se kterými se za dobu své působnosti na Vesmíru setkal. A byl to dlouhý zástup žen a mužů. Ženy dostávaly květiny, muži pak speciální psací soupravu. V některých chvílích to bylo tak dojemné, že se mi řinuly slzy po tvářích. Třeba ve chvíli, kdy Tomáš děkoval své rodině a mamince, která mu před nedávnem odešla do nebe. 

Pak se šlo ven na společnou fotografii. U vchodu jsme obdrželi děkovnou kartičku. Na jedné straně je portrét Otce Tomáše, a na druhé pak texty z Bible, a motivační, či lépe povzbudivá slova P. Tomáše Hoffmanna. Při první fotografii začalo drobně krápat, až se obloha rozplakala s námi, a to pořádně. Jaká byla dovolená? Kouzelná. Krásná a neopakovatelná. Přesto se o to někdy v budoucnu pokusíme. Přijeli jsme sem pozorovat Perseidy, a s tou nejzářivější (ovšem také nejpokornější) jsme se setkali ve dvou kostelích a jedné kapli. Věřím, že se s Tomášem Hoffmannem ještě někdy potkáme, a vám přeji totéž.

Zde naleznete článek ke slavnosti se vztahující.

OMNIA VINCIT AMOR

Jediná sobota, která připadala v úvahu, byla ta Bílá o Velikonocích 2025. Proto jsme přijali pozvání od Zbultrana a připojili se ke společnému putování ke kolébce českého křesťanství, kostelu sv. Klimenta na Levém Hradci, nedaleko Roztok, vysoko nad řekou Vltavou.

Sraz se nakonec posunul až na desátou hodinu dopolední, a byl umístěn k pokladnám železničního nádraží Holešovice, kam to máme doslova skok, od domu. Přesto jsme to vzali tramvají nahoru na Kobylisy, tam jsme vyplenili prodejnu Albert (abychom nepadli během výletování hlady a nedostatkem) a pak se přemístili do soupravy metra a dosupěli na zmíněné Nádraží Holešovice. Zde jsme si dali kávu, druhou kávu a počkali na Zbultrana a TrapeŤu.

Lehce po desáté dopolední jsme za bouřlivých dohadů o slevách zakoupili jízdenky a přesunuli se na perón číslo dvě. Zde již stál naleštěný, novotou vonící vlak, do kterého jsme se vehnali, přestože byl ještě čas. Obsadili jsme místa ve druhé třídě, a užívali si pohodlí a vybavení. Pod každou sedačkou je tu zásuvka na elektřinu. Litoval jsem, že mám dobitý mobil, a navíc nemám s sebou nabíječku, a tak zůstala zásuvka panenská.

Dali jsme si startovací doušek vína, nechali se zkontrolovat panem průvodčím, který měl stejně dobrou náladu, jako my, a zanedlouho jsme vystupovali v naší cílové stanici Žalov. Tam na nás čekala zanedbaná (drogy a chlast) žena, která vykřikovala neslušné výrazy, až jsme se červenali. Naštěstí jsme hned u závor nalezli kýženou turistickou značku (žluté barvy), a po té se vydali. Cestou jsme potkali makáče, co tam kopali hradní příkop. Ba ne, byla to rýha na inženýrské sítě. Hrál jim tam tranzistorák, a my je pěkně slušně pozdravili.

Na chvíli jsme se zastavili i u velké dřevěného kříže obestavěného kamennou zídkou, a Velikonočně vyzdoveného. V tiché modlitbě jsem děkoval a myslel na všechny známé, kteří potřebují povzbudit na nelehké cestě životem. Pak jsme pokračovali stále do vršku, až jsem si připadal jako jedna blbá ryba, a po několika stovkách metrů jsme stanuli v obci Levý Hradec. Šli jsme najisto, rovnou ke kostelu sv. Klimeta (založen kolem roku 880 knížetem Bořivojem), nejstarším křesťanským kostelem u nás. Právě tu skončila mše, a my měli jen chvilku na prohlídku interiéru tohoto skvostu architektury. Pak byla mříž zamčena, aby nekalí živlové měli smůlu.

Nu což, vyšli jsme do okolí, prohlédli si Vltavu z výšky, zaparkovali se u hřbitovní zdi s vyhlídkou sv. Ludmily (babička sv. Václava, zavražděna na popud snachy na Tetíně šátkem - její atribut, má ho i na Myslbekově pomníku na Václavském náměstí v Praze). Zde jsme se občerstvili všemožnými druhy dobrot, počínaje skvostnou nádivkou, přes nejrůznější mazance, jidáše, oříšky, čokoládu, tousty a nechybělo ani víno. Hostina to byla znamenitá, a každý si dal, na co měl chuť. A pak, kolem kolumbária a rozptylové loučky jsme se vrátili k výchozímu bodu, tedy ke kostelu.

Kousek od něho jsem objevil pomník padlým ze světové války, a před ním stožár na vlajku, který byl vyveden v národní trikoloře. A tak jsem se napevno rozhodl, že až vztyčím podobný stožár u nás na zahradě, bude rovněž vyveden v našich barvách, ovšem ve správném pořadí. To bude nádhera. A pokračovali jsme dál, až ke kavárně Modrý korálek, která otevírá vždy o víkendech, a to od 13 hodin (ještě, že není pátek a Silvestr). Bylo 12:40 a přesto jsme se pokusili vniknout do zařízení. Nevyhodili nás, jen trpělivě prováděli přípravu na otevření, a dokonce přijali i naši objednávku. My si vyhlédli modrý altánek a tan obsadili, a pak si úžívali dobrou kávu, zákusky, víno a další ňamky, které objednával Zbyněk.

Moje glykemie jistě dosahovala nepěkných čísel, ale říkal jsem si, že to vychodím. Po dvou hodinách jsme se opět zvedli, prošli si zajímavě vyzdobenou zahradu (fotografie naleznete u Zbyňka), a vydali se na zpáteční cestu ku vlaku. Ovšem nešli jsme přímo, ale na zástávku Roztoky. Kamenitá, pak asfaltová cesta, nás dovedla přes brod, až k Vltavě, podešli jsme trať, a pak se dali vpravo, stále za nosem. Potkali jsme dřevěnou rozhlednu pro malé děti se zvonem, který měl krásný zvuk. A došli jsme až do hospůdky U šraněk, kde jsme se zastavili na občerstvení.

Teď, když to píšu, mám pocit, že jsme pořád něco konzumovali. Je to ještě výlet? Asi je. Dali jsme si smažák a unifikované řízečky, k tomu pivko a hranolky s balenou tatarkou, a zase jsme šli. Každou půlhodinu nám ujíždí další vlak. Naštěstí ten náš přijede na čas, a my se vnoříme do něho, opět je krásný, nový a voňavý. Nikdo nás již nekontroluje, a tak bez větších problémů vystupujeme na Holešovicích, a pak metrem, a domů. Bylo moc pěkné a těším se na další výlety, výpravy, pochody, poutě a dobrodružství.

Info o kavárně naleznete na www.modrykoralek.cz

Zápis Zbyňkův a fotografie jsou zde: Zbultran: Výlet na Levý Hradec

Letos vycházel státní svátek 17. listopadu na neděli. Neukrojil nám ze všedního, pracovního týdne, neprodloužil víkend, prostě byl. Už dlouho si naše společnost nepředstavuje neděli, jako sváteční den. Obecně. Lidé nemají potřebu se obléknout do lepšího (osobní vkus) oblečení a dělat jen sváteční věci. Jako je třeba návštěva dobré restaurace, divadelního či jiného představení, procházka nebo dokonce výlet. Neděle je tu pod toho, aby se lenošilo. Dokonce více, než v jiném dni týdne.

Nikomu nebudu a ani nechci sahat do svědomí. Je to jen o prioritách. To, že v neděli děláme všední věci, je jen na nás. Ale, je to škoda, přeškoda.

My na sedmnáctý listopad chodíme pravidelně ven. Je to takový rituál, tradice chcete-li. Nejprve objedeme mrtvé, abychom jim vzdali čest a úctu, a pak se vrhneme do živého středu Prahy. V tomto roce jsme započali putování za předky na Břevnovském hřbitovu. Tam je pochován písničkář, básník a politik srdce pan Karel Kryl. Překvapilo mne, že je tu tak málo svíček, obvykle v tuto dobu tu bývá přesvíčkováno. Asi lidé přijdou později. Možná.

Pak jsme se přemístili na Olšanské hřbitovy. Nejprve za tetou M., a pak na druhou stranu, k Janu Palachovi. Celou cestu si s klukama povídáme, protože mají zajímavé dotazy. Chvíli byli smutní, když jsem jim vyprávěl, jak se upálil, a proč. Že zemřel několik dní poté a trpěl silnými bolestmi. Jeho čin (a podobné činy) nelze schvalovat, ale pokud se na ně zapomene, zemřeli zbytečně. Pokud necháme minulost pouze stránkám dějepisu, staneme se stále opakujícími chyby, o kterých tak nebudeme vědět.

Opět jen několik svíček. Asi také zdražili, jako máslo nebo tousťák. Prostě si může dovolit zapálení svíčky jen někdo. Od Jana Palacha přejdeme na tramvajovou zastávku a čekáme na šestnácku, která nás odveze do stanice Vinohradský hřbitov. Tam se nalézá (kromě jiných velikánů) také hrob prezidenta Václava Havla a první dámy Olgy Havlové (Šplíchalové). Pod reliéfy andělů od Olbrama Zoubka (podobně jako Jan Palach) tu odpočívají i další z rodiny Havlů a Vavrečků. I tady bylo svíček mnohem méně, než si pamatuji z posledních let. Ta naše svíčka pořád zhasíná, asi nějaké znamení. Nakonec je vyměněna za funkčnější. Ta už nezhasla, a hoří tam jistě doteď.

Vrátili jsme se k tramvaji a nechali se dovézt na metro Želivského. Vystouupili jsme až na Muzeu, pod svatým Václavem. Tam, kde jsme si za mlada dávali schůzky "pod ocasem". Je to tu jiné, rozkopané. Připravují tu znovuobnovenou elektrickou dráhu. Málokdo tomu hoví, ale jistě to přinese spoustu dobrého. Za našimi zády pískají a řvou demonstranti. Dvoubarevné vlajky proti tří a čtyřbarevným. Názor proti názoru. Nejsme lidé, kteří by měli spolupracovat? Místo toho se hádáme, kdo má větší práva, a na povinnosti svorně kašleme.

Kdosi řekl, že svoboda a zodpovědnost jsou neoddělitelné. To je základní oříšek všech patálií, kterých jsme v novodobé současnisti svědky. Všichni si užíváme svobodu, pro kterou jsme prakticky nemuseli nic vytrpět (nepočítám-li omrzliny od klíčů a bolavá záda studentů z Národní). Jistě, mohlo to dopadnou úplně jinak. Jenže všude se to zhroutilo, a my jsme stále ještě čekali na nějaké znamení. Tím znamením nakonec byla poplašná a falešná zpráva o zabití studenta Martina Šmída, ze kterého se posléze vyklubal příslušník StB, který omdlel po zásahu do předloktí a z důvodu nervového vypětí (jistě byl trénován) na deset minut omdlel, a lidé si mysleli, že je tam mrtvola.

Na začátku naší svobody byla tedy lež? Nebo Státní bezpečnost? Nebo Státní neschopnost? Cinkání klíčů, demonstrace nejen na Václavském náměstí a ta velká, generální na Letné. Na stejném místě, kde se srocovaly davy na prvního máje. Lidé se pomalu probouzeli a otevírali oči. Někteří byli rychlejší a využili správných informací k pohádkovému obohacení. Komunisté se poschovávali, členové Lidové milice pálili uniformy nebo je přešívali na vycházkový úbor. Pak už to bylo jasné. Československo se přidává ke svobodným a demokratickým zemím. Pravda a láska začala vítězit nad lží a nenávistí. Jak kde a jak u koho.

Spíše to byly peníze, které začaly vítězit. Lidé se postupně zbavovali ostychu, a přirozné autocenzury, která byla v minulém režimu obecná ve společnosti, a vyvolaná pocitem strachu před všemožným státním aparátem. Ostych lidí se proměnil v různě ostré lokty, odvahu dělat prakticky cokoliv, bez ohledu na to, zda někomu pomáhám nebo škodím. A ty velké peníze, které se sypou na velkou hromadu (státní kasa), se stal terčem nejrůznějších lobbyistů. Různě se privatizovalo, rozkrádalo, odklánělo a jinak operovalo v České kotlině, která byla až do konce roku 1992 Československem.

Zpátky na Václavské náměstí. Procházíme kolem Melantrichu, tedy bývalého a míjíme další produkci, tentokráte hudební, na obrovském pódiu. Na decibelech se opravdu nešetřilo. Také jsme potkávali různé známé, a prohodili několik vět. U informačního stánku jsme si pořídili speciální svíčku, další trikolory a semínka našeho národního stromu - lípy. V každém pytlíčku je 17 semínek, a tak, pokud budete chtít, rádi se s vámi rozdělíme, až dorazíte do Klubu. Těším se, až ty naše stromu porostou, a budou dělat kyslík a stín pro znavené poutníky. 

Už se celkem šeří, a světla v ulicích odkrývají další detaily, například obrovská bílá písmena, která společně na domech tvoří nápis přes celou Národní třídu: SVOBODA. Také je natažena žlutá páska, zvaná mlíko. Také má na sobě hromadu písmenek: NA SVOBODĚ SE MUSÍ PRACOVAT. Zajímavá myšlenka. Tedy to znamená, že ve vězení se nemusí pracovat? Důležitější bylo, že jsme si chtěli odnést kousek té pásky, které měli kilometr a právě ji motali, protože byla s přicházejícím večerem nebezpečná. Bylo nám to nedovoleno, prý se musí vrátit. Nechápu, ale budiž. Byl by to přece pěkný artefakt, které mám tak rád.

Došli jsme kolem zaparkovaných speciální tramvají až k Nové scéně, a na náměstí Václava Havla, kde svítí obrovské červené srdce. Také tu lidé zapalují svíčky, ale je jich tolik, stejně jako u památníku 17.11. 1989, že jsem se raději držel v pozadí, a jen si užíval tu živočišnou energii a poněkud slavnostní náladu, kterou občas kazili neurvalí spoluobčané, kteří do vás záměrně vrazili, snažili se mi podkopnou berlu a tak. Někteří byli i v neděli v takovém spěchu, že se museli neobratně prodírat davem, který pomalu tekl podloubím paláce METRO. Ten stejný spěch, který stojí za většinou lidských selhání (v podobě trestných činů nebo přestupků nebo hříchů). Ten stejný spěch, který nutí lidi nebezpečně běhat po eskalátorech v metru, a dobíhat právě se zavírající dveře posledního vagónu, které následně roztrhnou svalnatýma rukama, a donutí zoufalého řidiče, aby pořádně zahoukal na druhé straně nástupiště (a způsobí slabost a hluchotu několika nevinných lidí), protože také pospíchá, musí dodržet jízdní řád. Navíc ani ne za minutu (60 vteřin) jede další souprava.

Na náměstí Václava Havla byla Knihovna VH, a tam jsme si pořídili báječnou knihu, krásný plakát, nějaké placky a tak. Mizíme z té vřavy, a jdeme na tramvaj číslo 17, která nás odveze domů. Přepočítal jsem se, protože po nábřeží právě pochoduje asi stovka (možná více) osob s vlajkami a transparenty, všude kolem nich kráčí mnoho policistů v uniformě i bez ní (tedy, ne, že by byli nahatí, ale byli v civilu). Blikají modrá světla zásahových vozidel, a nám je jasné, že tramvaj asi hned tak nedorazí. Jindra navrhla, že můžeme jet tramvají na druhou stranu a pak metrem, což byl dobrý nápad, a tak jsme ho okamžitě zrealizovali. 

Tento den jsem si moc užil, přestože bylo vidět, že to nadšení mezi lidem ochabuje. Už nemají tolik chuti na dobrou společnost, fungující na principech demokracie, volného trhu bez problematických dotací. Už jim ani nezáleží, kdo vyhraje v příštích volbách, neboť jsme neustále masírováni různými volebními preferencemi, a pestrobarevnými grafy a koláči a koblihami. Je zajímavé, že poctivá pravice je mnohdy chová levicově, a rozdrásaná levice nabízí pravicové hodnoty a přešívá rudou na modrou. Bylo by krásné, pokud se politika spojí s odpovědností, hospodárností a svědomím. Čistým svědomím. 

V našem podchodu u zastávky Vychovatelna, si každý den čtu nějakou část popsaných stěn. Dnes jsem tam nalezl, že jeden člověk nezmůže nic, ale společnost mnohé. Oponuji: pokud bude jednotlivec čekat na společenskou změnu jen tak zničehonic, pravděpodobně se nedočká. Nenastane druhá Sametová revoluce, protože máme demokracii a podle politiků mohou vše změnit volby. Tak jsme v prapodivném kruhu, který nění pravidelný, ani krásný. Máme požnosti, ale ani se nám nechce je využívat, protože pohodlí je nejdůležitější. Budeme-li se však schovávat, a izolovat, nenastane nic dobrého. Protože zlo nikdy nespí. A jeho vítězství je podmíněno nečinností dobra. Každý den, každou hodinu, při každém rozhodování.

V pondělí jsem čekal, že spoluobčané budou stále dekorováni trikolorou nebo něčím podobným. Mýlil jsem se. Byl jsem jediný. Nevadí mi být jediný. To co mi vadí je apatie v očích ostatních lidí. Máme se dobře, ale stačí lusknout prstem (nebo zmáčknout červené tlačítko) a může to být jinak. Starejme se o svobodu a demokracii, překonávejme vlastní pohodlnost, snažme se být slušnými a dobrými občany naší krásné republiky, a nesrovnávejme se s ostatními. 

OMNIA VINCIT AMOR

Poslední víkend jsme měli naplněný zážitky až po okraj. V sobotu si nás pozvali do Obce Blížejov (nedaleko Hrošovského Týna a Domažlic). Vstávali jsme poměrně brzy, protože bylo třeba nachystat vše potřebné do auta. Kromě třech pohádek, kulis a loutek, to byla po čtyřech letech také Kočovná vinotéka. Věcí, jako při stěhování, auto bylo opět plně plné.

Do Blížejova jsou to skoro dvě hodiny jízdy, zejména po dálnici D5, kterou dobře známe. Známe i Blížejov, a to díky tomu, že tam bydlí Hesíci a k nim občas jezdíváme na návštěvu a za přírodou. Tentokrát jsme jeli přímo ke koupališti, kde to již pulzovalo přípravami. Domluvili jsme se na umístění stanu s vinotékou. Dnes tam bude žíznivým milovníkům vína z Moravy nápomocna paní Jindra. Pěkně si to tam zabydlí, a já si mezitím chystám kulisy na divadlo. Mám s sebou tři pohádky a nejprve sehraji O ztracené princezně, pak to bude Údolí klapajících mlýnků a na závěr si dáme O třech princích a živé vodě.

S panem zvukařem řešíme hlavový mikrofon, který nespolupracuje, a tak beru svůj a můsíme to naaplikovat na zvukový systém. Nakonec se to podaří a jsem krásně slyšet po celém prostoru akce. Vlastně to je oslava 700 let od založení Blížejova. Spousta stánků s občerstvením, obrovské pódium, stánek obce se spoustou upomínkových předmětů. Pak tam byly také šikovnostní hry pro děti, a dostatek rozličného piva pro dospělé.

První pohádka začala ve 12:30 hodin. Obecenstvo se dobře bavilo a krásně křičelo, hulákalo, fujovalo na prince, a šumělo, když se tvořil improvizovaný les. Poslednímu z princů se podařilo zneškodnit lítého draka a na konec byla i slavná svatba. Druhá pohadka začala chvíli po 16. hodině. Tovaryš i dcera mistra tesařského k sobě nakonec našli cestu, překonali starého papriku i mocné kouzlo. Musel jsem s sebou švihnout na zem, protože děti chtěly vidět Paprikovu mrtvici. 

A třetí pohádka se nesla v duchu večerního ochlazení. Diváci se srotili u kulis, a pak sledovali, jak hrají Krasomil s Chytromilem a Plechomilem. Nakonec to bylo všechno jinak, ale to už je úděl pohádek Kočovného divadla poutníka Hrocha. Pohádka skončila o půl osmé večerní, a herci byli odměněni frenetickým potleskem. Dokonce se mi sešly všechny rekvizity, Majkl mi pomohl sbalit divadlo a přenést ho k autu. Byl čas sbalit i Kočovnou vinotéku, protože Jindra již totálně vyprodala většinu lahví, a zmizely nám všechny čisté sklenky na nožce. Některé se nám i vrátily. Ovšem v upatlaném stavu.

Čekala nás dlouhá cesta k domovu. Se všemi jsme se rozloučili, i s Hesíky. A frčelo se. Už padla tma, a tak byla cesta méně komfortní. Potkali jsme několik nehod, havárií a bouraček. Poslední na nás čekala na Bílé Hoře, kde to do sebe narvaly dvě luxusní auta. Škoda tak osm milionů, možná i více. Policistka v černém oblečení, která nebyla vůbec vidět, regulovala dopravu. Pak už to byla brnkačka, tunelovým komplexem Blanka, až téměř k nám. Rychle vyjmout věci z auta, vysprchovat se a jít spát, protože v neděli nás čekají Letňany.

Naštěstí Letňanské posvícení, které pořádala MČ Praha 18 a Farnost Čakovice, začínalo až ve 14 hodin, a tak jsme ráno nemuseli tolik pospíchat. Stačilo jen prohodit několik věcí ve vozidle, naobědvat se a pak přejet do Letňan na Starou náves. Tam už to rovněž pěkně žilo, pan zvukař byl připravený, kapela Staropražští Pardálové také, i stan s občerstvením. Postavili jsme dobové stánky v jedné řadě a bylo jich tam hromada. Kovář, sýrař, pekařka, mlynářka, knihy od Hrocha, Slaměnářka a pan Uzenář s udírnou a klobásami. Děti si mohly vyrobit podkovičku pro štěstí, pak si vyzkoušet, jak se mlela mouka. Všichni mohli ochutnat čerstvý sýr od Milana, či si vystřelit v dětské střelnici z kuše.

Program byl koncipovaný tak, že se vystoupení třikrát opakovala. A byl tam s námi i Kejklíř Vlček. Měl s sebou nepřeberné množství kratochvilných rekvizit, ale také myší závodiště. Zahajovala kapela, protože pan starosta měl spoustu starostí, a tak na zahájení nedorazil. Po kapele, která hraje Hašlerovky, písničky Osvobozeného divadla, ale i jiné krásné kousky - například Smetanovu Vltavu, vystoupil kejklíř. Ten si to dal pod velikým stromem, kde byl stín a hned vedle mlžitko. Tam se dalo vedro celkem přežít. Tam jsem situoval i svoji dnešní pohádku, do které jsem si nakonec vybral jako herce pana režiséra Štěpánka. A bylo to veliké divadlo.

Odpoledne již bylo pod mrakem, a také se poněkud ochladilo. Program dodržoval časový plán, protože to hlídal pohotový moderátor, tedy já. Posledním bodem programu Letňanského posvícení byla mše svatá pod širým nebem, u kaple Povýšení svatého kříže. Byl jsem čakovickým knězem požádán, aby přednesl první čtení. A moc mě to bavilo. Jako v bazilice svaté Zdislavy, v roce 2009, kdy jsme s dalšími Hrošími poutníky ťapali po stopách českých patronů, ale i jinde, kde jsem měl čtení. Nakonec jsem si došel i pro Tělo páně, a mocně mne to posílilo. Jak na duchu, tak i fyzicky. Únava byla ta tam.

Když jsem se vrátil k našim stánkům, už tam z náštěvníků téměř nikdo nebyl. Se sedmou hodinou podvečerní nastalo velké balení, a my mohli jet domů. Přestože jsem zaplatil parkování na fialové zóně až do 22:58 hodin. K tomu došlo tak, že jsem nebyl v poledne schopen zaplatit pomocí aplikace v mobilu, a tak jsem si od Péťi půjčil kovovou minci v hodnotě Kč 50,- a vyrazil k radnici, kde je automat, a tak se dá platit hotově. Když jsem tam vhodil minci, zjistil jsem, že automat peníze nevrací. A tak jsem předplatil parkovací místo až do noci. To se stane. A už nyní se těšíme na další akce po republice. Dokonce již dostávám objednávky a poptávky na rok 2025. Pěkně se nám to plní. A to nás čeká spousta další práce a školy a tak. Hodně štěstí nám všem přeji a hodně radosti, přátelé. Petr

Další dovolená, kterou jsme si letos dovolili, byla týdenní a jeli jsme do českých hor. Byl to nevšední zážitek, a dokonce jsem tam nalezl báječný námět na knížku. Již jsem započal její sepisování a věřím, že se bude líbit všem. Jinak to tam bylo krásné, malé, kontrolované, vzdušné, samoobslužné, kopcovité, nebezpečné, slunečné, voňavé a dobrodružné. To je tak všechno, co jsme o této dovolené a na tomto místě, chtěl sepsat. Děkuji za pochopení.

Jsem zvědavý, kdy se podaří knihu zhmotnit. Nějaké tipy? Pište prosím do komentářů. Děkuji. :) 

Vrátili jsme se ze společné, rodinné dovolené. Plni zážitků, s opálenými těly a lehkou hořkostí, kterou mají na svědomí lidé a okolnosti. Jste zvědaví, kam jsme letěli a jeli naposledy? A proč? Napíšu to co nevidět...

Odlet byl na poslední chvíli změněn. Z krásných 18:00 hodin na drsnějších 5:35 hodin, tedy vstávat ve dvě v noci, probudit děti a všechna zavazadla dopravit k vozu. Byla to krátká noc, ale už jsme zvyklí. V letadle jsme dostali úplně podlení řadu a byla jen naše, tedy jsem se mohl poněkud roztahovat. Žádné tubulence, žádný diskomfort. Konečně jsme si uvědomili, že máme dovolenou. Těch posledních čtrnáct dní bylo hodně náročných. 

Ve Varně, které už neříkáme Bapha, jsme se ocitli něco po osmé ranní, ale bacha, tam jsou o hodinu dříve. Příjemné teplíčko, vánek a delegáti cestovky připravení. Kufry se nám neztratily, našli jsme autobus s číslem 1 a pohodlně se usadili. Nic nám nevadila křičící mimina a také roztodivná školní mládež, která se shlukovala a hučela výměnou informací. Projeli jsme městem a známou výpadovkou na Zlaté pisky, jsme se přibližovali k lázeňskému městečku Sv. Konstantin a Helena. Tam je totiž hotel Azalia. Už jsme tu pošesté. 

Městečko se za tu dobu úplně proměnilo. Vyrostly nové moderní hotely, objevil se velký Lidl, a kruhové objezdy s fontánami. No, radost pohledět. Těšili jsme se do hotelu. Že nám rovnou vydají karty k pokojům, a také připevní pásky, kterými budeme týden označeni, jako že máme právo na výhody Ultra All inclusive. Poslední léta jsme si tu užívali sluníčka, moře, bazénů s minerální vodou, ale také rozličné nápoje, které si můžeme točit sami z automatů, kávičky, míchané drinky, drobné občerstvení prakticky po celý den (hranolky, smažené malé rybky, pizza, klobásky, wrapíky...) a samozřejmě výběr zmrzlin (od covidu jen balených).

Na recepci nám oznámili, že pokoj bude chvíli před 15. hodinou k dispozici, a pásky že prý nám dají po 10:30, kdy končí snídaně, abychom se náhodou nenadlábli předčasně. Odložili jsme kufry do příslušné místnosti, Jindra nám rozdala plavky a šli jsme k moři. Ani to nebylo stejné, objevily se malé poloostrůvky z písku. A byly tam medúzy, spousta mušliček a také různé rostlinky u břehu. Asi tu nedávno byla bouře. Nyní je moře klidné, slunce skutečně připaluje, a tak si beru Hroší koupací tričko a rovnou se jdu se slamákem schovat do bazénu, který má 28°C, tedy o dva stupně méně, než okolní vzduch.

Pak jsme dostali i pásky a konečně jsme mohli využít nabídky hotelu. Stále jsme byli bezdomovci, tedy bezpokojovci. Překvapilo nás, že automaty jsou schované u obsluhy a žíznivý si musí říci, na co má zrovna chuť. Jen automat na vodu a kávu je dostupný přímo. Ovšem nabídka kávovaru je brutálně omezena, a jak jsme zjistili později, často jsou tyto automaty mimo provoz. Z bohaté nabídky drobných jídel, se nám to nyní zcvrklo na klobásky a karbanátečky a hranolky. Hořčice, kečup a majonéza v obrovských nádobách překvapivě zůstaly.

Nakonec jsme získali i pokoje. V pátém patře, hned vedle sebe. Můžeme na sebe ťukat. Máme za sebou oběd. Těšil jsem se na něho, ale ukázalo se, že začali šetřit i v kuchyni. Spadli o dvě třídy a to je prostě znát. Navíc je tu kolem nás hromada krajanů. No to jsme nemuseli jezdit tak daleko. Všichni křičí, jejich děti se neustále pošťuchují, tahají o jídlo a pořád jim něco padá na zem. Chodíme na jídlo mezi prvními. To ne proto, že bychom byli tak vyhladovělí, ale je tu nejméně lidí, nabídka jídel kompletní a nerozhrabaná, přenášecí nádobí není umatlané až k rukojeti. Asi to vnímám zbytečně tragicky. Dozvídáme se, že automaty na pití museli schovat, protože tam celé okolí chodilo na nápoje zdarma.

Animátorky tu provozují dětský koutek, na který jsou naše děti už moc velké, dále watergymnastik, tedy hýbání se na hudbu v bazénu. Další aktivity zatím nejsou, protože sezóna je ještě před nimi. Ani to bahno už nedělají v rámci pobytu. Musí si člověk dojít do SPA a pak si to bahno extra připlatit. Hned třetí den jsem si zlomil malíček levé nohy (ještě, že jsem pravák). O kolečka kufru, který ležel na zemi. Málem jsem si lehl vedle něj. To byla ale bolest. 

V úterý jsme si dojeli busem do Varny , kde mají Delfinárium. Cena za bus vyskočila na 2 BGN za osobu, lhostejno, zda se jedná o dospělého nebo dítě. Pořídili jsme si VIP vstupenky do první řady a těšili se na vystoupení. V prvních deseti minutách nás jeden z delfínů zlil slanou vodou, doslova od hlavy k patě. V posledních minutách veselého představení zase jiný delfín (možná to byl ten samý, těžko se rozeznávají) mrštil velikým balónem přímo na Jindru a ten ji udeřil do obličeje takovou razancí, že měla brýle obtištěné na nose. To je určitá výhoda, že si připlatíte za to, že vás zlijí a zbijí. Hrůza.

Také jsme se pochopitelně zastavili v klášteře, nedaleko našeho hotelu. Mají tam Svatou vodu a ta nám hodně pomohla. Také krásné ikony a další předměty úcty, zapálili jsme několik svíček. Také je měli schované, ne jako dříve, kdy člověk vhodil příslušnou částku (nebo i více) do kasičky a svíčky si odebral sám. Asi podobný důvod, jako schované automaty v hotelu. V krámcích na nás volali česky, a lákali nás, abychom u nich nakoupili. Kluci toužili po laserovém peru, ale když jsme viděli, co by za 22 BGN dostali, rychle jsme prchli z krámu. 

V pátek jsme museli do 11 hodin opustit pokoje. Odjezd na letiště je naplánovaný na 19:30 hodin. Opět jsme byli bez zázemí. Do vody se nám už moc nechtělo, a tak jsme se poflakovali po lobby. Hráli jsme nejrůznější strategické hry a ve stanovenou dobu se dostavovali na poslední jídla. Druhou polovinu dovolené jsem jedl jen rýži s nějakou šťávou z masa, či rajčat. Zjistil jsem, že už nepotřebujeme all inclusive, natož Ultra. Kluci jedli jen špagety s kečupem a hromady sladkostí. Příště to zkusíme jinak a jinde.

Cesta domů byla také zážitkem. Pokud se chcete dozvědět, co všechno se nám přihodilo, zajděte do Klubu U poutníka Hrocha v otevíracích hodinách a já vám to vylíčím v barvách, u dobrého vínka...

A je to tady, to, co jsme tak dlouho odkládali, a to z důvodu špatného počasí, krvežíznivých střelců a nakonec i kvůli pracovnímu vytížení pana Highlandera Pennyho (dále jen HP), vyšlo na sobotu dvacátého dubna. Počasí nám přálo. Pršelo již několik dní, a teplota spadla nedaleko nuly tak, aby nic nebylo zmrzlé, ale krásně rozmáčené, blátivé a kluzké. Ale to předbíhám. Setkali jsme se na Hlavním nádraží v Praze, a překvapivě jsme se ani moc nenaháněli. Prostě u pokladen. Petra se Zbyňkem nakoupili lístky pro téměř všechny, tedy kromě HP, ten má speciální lístek pro celé Střední Čechy. 

Pak jsme si dali báječné kapučínko u Paula a vyrazili kolem obrovského modelu nádražní budovy z Lega k velkoplošným obrazovkám a sledovali, na které nástupiště nám přijede spoj S7, tedy dvoupatrák, který nás drkocavě doveze až do Zadní Třebaně. Ve vlaku, který nakonec skutečně přijel na nástupiště 2J, a vypustil natěšené návštěvníky Prahy, kteří nám tak uvolnili místa v mezipatře. To byl totiž kompromis mezi prvním patrem a přízemím. 

Zbyněk po soustředěném džapování byl donucen otevřít první láhev červeného vína. Bylo lahodné. Všichni jsme měli překvapivě vlastní kalíšek. Dneska totiž jedou jenom skalní. A nebo, jak prohlásila Petra: V tomhle počasí by šel na výlet jenom debil. Nikdo si to nebral osobně...

Po několika chvílích jsme vystoupili v Zadní Třebani, a naprosto šíleným způsobem, tedy přímo přes koleje, kde je zákaz vstupu, jsme se přemístili blíže k nádražní budově, kde již vrčel motoráček. Opět jsme obsadili polovinu vagónu a těšili se, jak nepřejedeme zastávku Liteň. Jednou se nám to totiž podařilo, a pak jsme šlapali o několik kilometrů více. No hrůza. Naštěstí tehdy mrzlo a měli jsme s sebou rum a další rozmrazovače. Dnes jsme vystoupili správně. Hned jsme následovali modrou turistickou značku, která se mi jevila jako zelená. Ovšem, čekali jsme na brašula, který si aktualizoval navigaci ve svém zařízení, které mu pevně obepíná zápěstí. Jako by to nemohl udělat už ve vlaku. 

Dohnali jsme skupinu zanedlouho a rovnou se vydali do krámku na křižovatce. Už to není ten půvabný a voňavý krámek s teplou sekanou a nadýchanými houskami. Tam jsou nyní květiny. Kdo to dneska konzumuje? Prošli jsme ho celý a nakonec nakoupili nějaké zbytečnosti, a já si vzal šunkový salám, který jediný nevypadal, že tu je od počátku světa. No nic. Skupina opět vyrazila a já ji následoval. Drobně mrholí, a mrazivě fouká. Projdeme kolem posledních domků městyse Liteň a vnoříme se do přírody. Nejprve polní cestou, a pak do lesa, stále vzhůru, na Mramor. Obdivujeme v dáli Karštejn, který ospale vykukuje z dopoledního oparu. Skoro nění vidět, ale přesto je to pokoukáníčko.

Opět dáváme láhev vína, opět je skvostná. Nevím, co to je. Jednak to je vždy poslední láhev a za druhé, jedná se o červené víno, a v tom jsem zdrženlivý degustátor. Mám raději bílé, suché, nejraději kopřivový Sauvignon od Tří dubů, případně jiná bílá a suchá vína, stejně tak i sekty. Taková Radyně, to je pošušňáníčko. Dneska máme jen červená vína, a spoustu dalších dobrot. Jindra připravila fantastické tousty, a Zbyněk se ochotně dělí o svůj chleba, který je nezvykle dobrý, ač vypadá zdravě.

Vyjdeme z lesa, a před námi se vynoří vrch Bacín. A také řepkové pole. Musíme jít přes něj, protože obcházet ho se nám nehodilo do časového plánu. Najednou jsme měli boty těžší o několik kilogramů. Berla mi byla k ničemu a jen jsem vyrovnával chabou rovnováhu. Poněkud vyčerpaný jsem překonal silnici, a pak se vrhl i s ostatními do výstupu na Bacín. Opět pole, opět řepka. Opravdu jí potřebujeme tolik? Děti vůbec neprotestují a statečně snášejí všechna utrpení. Musím je pochválit. U trhliny ve skále provedeme nezbytné obřady, vypijeme další láhev červeného, které se stane nápojem věčným a vydáme se na zpáteční cestu. 

Ta vede úvozovou cestou a pak po silnici. Postupně si v trávě očistíme boty a trousíme se v dlouhém štrůdlu po správné straně vozovky. Potkáme stádo daňků nebo co to bylo za vysokou. Nedají se pořádně vyfotit, protože jsou v oboře daleko a pořád někam běhají. Nakonec dojdeme zpátky do Litně, kde mají hospůdku Ve stínu lípy. Tam obsadíme nejdelší stůl, objednáme si dobroty, a postupně rozmrzáme. Hodina a půl, kterou máme na občerstvení vyhrazenu, uteče doslova jako voda, a my se musíme opět zvednout k poslednímu přesunu, a to na nádraží. Vezmeme to kolem muzea Sv. Čecha, které má otevřeno až od května. A kolem kostela a soukromého zámečku. Zastavíme se u včelaře, který má v plotě umístěný automat na prodej medu. Za dvě stovky sklenice. Nasypeme tam peníze a Jindra se pokusí vytáhnout sklenici. Ale ouha.

Nejde to. A automat peníze nevrací. Voláme na všechna uvedená čísla a nakonec se to podaří. Přijde stařenka, podá Jindře sklenici medu a my můžeme pokračovat spokojeně dál, tedy na nádraží. Vítězství je naše. Na nádraží musíme chvíli počkat, než dorazí kýžený spoj, a tím se dostaneme až do Zadní Třebaně. Opět chvíli čekáme a sledujeme dvojici, která chce překonat koleje stejně, jako my ráno. Výpravčí na ně však zapíská a zahrozí plácačkou a tak to dvojice vezme podchodem. V tu chvíli tu projede rychlík. To by byl masakr.

Ve vlaku si opět sedáme do meziprostoru, je o něco menší, než ten ranní a jsou tu cítit toalety. Kašleme na to, nohy už mají pohov. Dáme poslední láhev červeného. Vychutnáváme si ho až do Prahy, na hlavním nádraží nás vykážou ven, a my jdeme s davem, protečeme eskalátory a úzkou chodbou, pak do metra. Rozloučíme se s brašulem, pak na Kobylisích s Petrou a Zbyňkem a je po výletu na Bacín. Slibujeme si, že to opět dáme počátkem roku, kdy je půda zmrzlá a nelepí se na boty. Co na tom, že to bude klouzat. Nahoru nepoletíme, a dole nás přece seberou.

Zbyněk to sepsal po svém a doplnil fotografiemi. Doporučuji návštěvu jeho stránek ZDE.

Dostal jsem včera vyčiněno za to, že nepíšu deníček. Nepíšu ho ne proto, že by se nic nedělo, ale prostě proto, že to nestíhám. Jak s oblibou říkám: čas je relativní, a každý si udělá čas na to, co chce a potřebuje. Ovšem neznamená to, že si jeden člověk udělá čas na všechno a na všechny. Naštěstí máme myšlenky, esemesky, maily a další způsoby, jak se svým milým ozvat. Hmotně, to už je poněkud horší. Napsat pár písmenek, je cosi jiného, než sepsat několik odstavců, natož několik normostran. Vím to o to lépe, když v současné době sepisuji seminární práce, abych učinil zadosti všem podmínkám pro postup do dalšího semestru. Ostatně, vybral jsem si to sám.

Včera jsme byli na tradičním výšlapu, který se koná po Svátku narození Páně. Snad, abychom se zvedli od prostřených stolů, z křesla a od televize, kde dávají zhusta to, co už jsme viděli stokrát, a chceme to videt stále znovu. Je to závislost? Opět jsme se sešli v 9 hodin ráno na parkovišti pod hradem Valečovem. Přivítaly nás zbrusu nové záchodky, a také bistro, a samozřejmě majestátně se tyčící hrad na mohutné skále. První tam byl Zbyněk s Petrou, protože nás předjeli, když jsme se museli zastavit na pumpě, na pořádném kafi. Jako poslední pak dorazili Svoboďáci, tedy Ajka, Martin a Adámek, spolu s jeho bratrancem Vašíkem.

Vytvořili jsme startovní foto a vyrazili po soustavě turistických značek různých barev, do kopce, srdnatě ku hradu. Tato naše cesta má několik výhod. Předně, známe ji a tak nemůžeme zabloudit, dále, chodí s námi naši milí známí, a tak je pořád veselo a do třetice, pokaždé nás něco překvapí. V minulosti to bylo například dosti hluboké a všudepřítomné bahno. Necouvli jsme. Jindy zase hluboké závěje. Necouvli jsme. A také jsme zažili krásnou ledovku. Tam couvání nějaké bylo, ale jen kousíčky a zždy bylo vyrovnáno klouzavým vpřed. Zažili jsme toho na Valečovské stezce opravdu hodně. A na počátku to dokonce byla předlouhá štreka z Borku do Valečova, čítající pěkných dvacet kilometrů, v zimě se pochopitelně násobujících nepřízní povětrnostní.

Začínali jsme chodit bez dětí. Nikdo je neměl, a pokud měl, byly velké a nikam se jim nechtělo. Pojíjeli jsme srdnatě víno i medovinu. Netrápil nás vysoký krevní tlak, ani cukrovka. Byli jsme velké děti a tak nás cesta bavila. Kochali jsme se zimní krajinou a dělali časté občerstvovací zastávky. Z těch zažloutlých fotek na nás nyní hledí mladíci a mladice, v různých veselých polohách, začasté s nějakou lahví v ruce. Já vím, na internetu fotky nežloutnou, ale v mé paměti se to tak se starými fotkami prostě stává. V úplném klidu dokonce slyším útržky halasných hovorů. Možná se mi míchají různé akce, to je možné, ale co už. Nyní jsme na úplném počátku letošního výšlapu, který se opět koná ve druhý svátek Vánoční. Děti jsou v pohodě, protože na ně čeká dobrodružství a hlavně je žene vidina zastávky na občerstvení. Já si užívám, že jsme se opět setkali. Po mnoha týdnech odloučení, se opět stáváme těmi mladíky a mladicemi ze zažloutlých fotografií.

Vysupíme po širokých schodech ku hradu Valečov. Je zavřeno, jak jinak. Jsme tu tentokrát sami, a první spoluvýšlapníky potkáme, až po několika kilometrech. Začíná pořádný vítr, snad aby zviklal některé účastníky výpravy, kteří by snad byli malé víry. To se však nestalo a my pokračovali po červené turistické značce, jako kamzíci, mezi skalami. Až jsme došli k prvnímu občerstvovacímu místu, a to u rozcestí, kde se odpojuje modrá a žlutá značka, my pak půjdeme stále po Zlaté stezce Českého ráje. Zde, na širokém stole, nestojí vůbec nic, natož láhev s vínem. Poprvé za celou dobu si nedávám přípitek, jen si přičichnu. Několik dní mám problémy s ledvinami, mohou za to nové prášky na bolest zad, tedy to léčím velkým množstvím vypité vody, aby ledviny měly pořád co dělat, a na bolest, aby je nenapadlo ani pomyslet. Zatím to celkem funfuje. Jindra se snaží do mne dostat minimálně tři litry vody. Daří se jí to a já jsem moc rád.

Zde se také dovídám, že se mohou slupky od banánů volně pohodit do křoví, protože do dvou dnů zhnědnou a pak už nejsou během rozkladu vidět a tak nehyzdí pohled na krajinu. Totéž ovšem neplatí pro citrusy, jejich slupky putují do speciálního sáčku, který bude na vhodném místě odložen do sběrné nádoby na odpadky. Jak jsme příkladně slušní. Ne tak ostatní turisté, kteří klidně odhodí i plastovou láhev a domnívají se, že za dva dny zhnědne. Pokračujeme nahoru a pak zase dolů, a nahoru. Naštěstí to moc neklouže a tak se jde dobře všem. Jen ten vítr zesiluje. A je pěkně nepříjemný. Dojdeme kolem několika křížků až na silnici a tam nastává první demokratické hlasování, které se pro zmatečnost musí opakovat. Připadám si jako ve Sněmovně, jen nás tu je poněkud méně. Ve druhém hlasování již vyhraje delší a strastiplnější cesta, cesta hodná Hroších poutníků, prostě těch, kteří nejsou pohodlní, závistiví a bojácní.

Hned po několika krocích začnu litovat, že jsem hlasoval pro tu delší cestu, protože se objevilo slušné bahno a já s berlou tančil ve škarpě. Litoval jsem jen chvíli, pak vyhrál hroch ve mně a počal jsem si bažinu užívat. Rozdělili jsme se na dlouhou šňůru, kde se jednotliví účastníci pohybovali jako barevné korálky. Někdy jsme někoho došli, jindy zase došel kdosi nás. Zde jsme již potkali jiné osoby, a také myslivce, kteří ve výstražně žlutých a oranžových vestách, a s dlouhými zbraněmi na rameni, lovili zvěř. Pomocí vysílaček si předávali informace o tom, že do prostoru míří neozbrojení lidé a také dokonce jeden vegetarián. Po chvíli jsme uslyšeli výstřel a za dalším kopcem objevili muže táhnoucího sele divočáka. Bylo mrtvé, pochopitelně. V opačném případě by totiž prase hnalo muže. Je zvláštní potkat smrt tak blízko. Dokonce jsem měl chvíli před výstřelem pocit, že se obloha zatemnila a vše se ponořilo do šera.

Po mnoha bahnitých místech nás čekal brutální výstup k Píčovu statku a na vrchol a dokonalý rozhled. Funěli jsme všichni, i díky vývratům, které silný vítr způsobil. Před křížem a mělkou kapličkou (Kříž v Peklech z roku 1820) jsme se řádně občerstvili, cukrovím a dalšími energetickými pochutinami, což nám některým působilo značné obtíže během výšlapu. Museli jsme poněkud měnit cestu, protože ta oficiální nebyla schůdná. Tam, kde bývaly schody, trčely ze země pouze ocelové roxory. Kmeny, které jsme překonali, již nebylo možno ani počítat a z čela se nám řinul pot. To byla paráda. Brblali pouze jedinci a těm jsme dodávali vzpruhy citováním velkých hesel z období Svojsíka. Výhled ze skály Hrada nám byl odměnou více než dostatečnou. Jen ten vítr mi bránil ve vytvoření neklepající se fotografie. Kompletně se naše skupina sešla, až u schůdků k Drábským světničkám. Tady nás poněkud rozladila nepřítomnost řetězu, coby držadla při sestupu po klouzavých schodech. Chyběl tu i drát, který nahradil ten řetěz a tak byl sestup poněkud náročnější.

Někteří z nás dokonce navrhovali, že se vrátíme. Vzpomněl jsem si na to bahno a vydal se na schody srdnatě. Pomocí netradičního kroucení se, jsem se šťastně dostal až na úroveň dolního patra, kde se nachází také přístřešek. Byl prázdný a tak jsme ho s celou skupinou obsadili. Každý vytáhl, co měl k jídlu a tak se na dřevěných stolech objevil docela bohatý a chutný raut. Nechyběly ani olivy, chleby se sýrem a máslem, dokonce se objevila i báječná paštika, na celozrnném chlebu, pochopitelně vánoční cukroví a nezbytné nápoje, alkoholické i bez alkoholu. Zde jsme v družném hovoru a pojídání, strávili několik desítek minut (asi dvě, ale fakt nevím). V jednu chvíli Ajka odběhla, aby zapálila uhlík a nechala na něm doutnat olibanum. To byla báječná vůně, slavnostní a zároveň pokorná. Vždyť olibanum bylo i jedním z darů, které přinesli mudrci (králové) malému Ježískovi. Dnes jsou mu dva dny. Nebo něco před dva tisíce let? Nebo snad je tu s Otcem a Duchem svatým po všechny věky?

Jisté je, že jsme se občerstveni na těle i duchu, vydali na další část dnešního výletu. Po širokých, místy poničených schodech, jsme opět vystoupali a lesní cestou se dostali až ke Krásné vyhlídce, kde je restaurace, dětské hřiště, mini ZOO a obrovské (nyní již placené) parkoviště. Vzpomněl jsem si na Viktora, se kterým jsme v roce 2018 podnikli fakt romantický výlet, resp. čundr do zdejší divočiny, a protože jsme nenašli vhodný spoj vlakový, jeli jsme autem, které jsme ponechali právě na tomto parkovišti. Více o tomto podniku, kde jsme spali v divoké přírodě a zažili mnohé, naleznete v mé knize Udělám z tebe milionáře, jako takový bonus, k celému veselému a místy i mrazivému příběhu.

Na Krásné vyhlídce jsme se zdrželi jen chvilku, aby se děti mohly párkrát zhoupnout na řetízkové houpačce, a dál jsme pokračovali po silnici, kolem Mužského, až zpátky k našim zaparkovaným vozidlům, pod hradem Valečov. Sice jsme se těšili na otevřenou hospůdku v Zásadce, ale měli jsme smůlu. Podnik byl zadán pro soukromou mysliveckou veselici. A tak jsme si nechali zajít chuť na horkou polévku a další dobroty, které tu mívají. U aut jsme vytvořili poslední fotografie, rozloučili jsme se a vyrazili zpátky k domovům, s přáním, aby se co nevidět opět konal nějaký ten společný výlet, třeba na Bacín. Nebo jinam. Kde jsme třeba ještě nebyli, abychom poznali zase jiný kousek té naší krásné země.

Odkaz na povídaní Zbultrana, včetně fotografií, nalezne laskavý čtenář na TOMTO odkazu.

Na Horní hrad jsme dorazili v neděli, krátce před devátou hodinou večerní. Světla kvapem ubývalo, hrad byl plný lidí. Přivítali jsme se radostně a šli ubytovat do sektoru C. Během vybalování, které zařídila Jindra, jsem se šel podívat k hradní kapli a užil si chvilku v osamocení. Nad hradem se vznášel srpek měsíce a v kapli bylo krásně. První večer jsme strávili ve společnosti hradního pána Pavla a Luise Girardota na hradním nádvoří. Spát se šlo už s půlnocí, aby bylo dost síly na pondělní tvoření.

Před mnoha týdny jsem si totiž vymyslel, že na letošním uměleckém sympoziu stvořím Anděla, který bude mít křídla z vyřazených klíčů. Proto vznikla Klíčová výzva a kamarádi mi nosili různé klíče. Měl jsem jich nakonec pěknou hromádku, asi dvě stě klíčů. Posháněl jsem další potřebnosti, včetně kovových profilů, ze kterých budu kovat tělo anděla, speciální zlatou barvu ve spreji a sbalil si svářečku, elektrody, rukavice (raději dvoje, kdybych jedny propálil), kuklu na sváření, brusku, náhradní kotouče a nějaké nářadí.

Budíček však nastal ve čtyři hodiny ráno. Ještě bylo šero a ranní vzduch prořízl ostrý zvuk neodbytného kohouta. Nebyl však živý, leč jeho hlas se linul z mobilního telefonu Matýska. Nevypnul si budík a tak vzbudil celé osazenstvo bloku C. To bylo radosti a všichni nadšeně aplaudovali a křičeli. Vstávali jsme pak o tři hodiny později a těšili se na opulentní snídani. Ta nakonec proběhla z našich zásob, protože na nádvoří řádil informační šum. Ovšem, pochutnali jsme si řádně.

Posilněni na těle, započali jsme se stavbou zázemí na tvorbu Klíčového Anděla. Postavili jsme stan, vybalili dovezené potřebnosti a dozvěděli se, že kováři, kteří mi měli pomoci s přípravou základního těla anděla, včera odjeli a přijedou zase až v pátek. To je paráda. Výheň tu prý je a kovářské uhlí také. Tak co. Kamarádi umělci mi pomohli výheň donést na místo, usadili jsme ji mimo stan a já se s ní začal seznamovat. Nakonec jsem ji naplnil uhlím, ovšem všechen papír včera kdosi spálil, tedy jsem v ohništi vyhledal pěkný oharek a vložil ho pod uhlí. Zapnul větrák a za chvíli se z výhně počalo krásně žnout. Vložil jsem tedy první kus železa do plamenů a žhavých uhlíků.

Jedná se prut délky jednoho metru, čtvercového průřezu 12 x 12 mm. Tyto pruty mám tři, pro jistotu. Po několika minutách zjistím, že železo je již krásně žhavé a je třeba ho kout. Dostal jsem malé kladivo, snad to s ním půjde. Kovadlina je nízko, musím skoro klečet. Kladivo se ukázalo býti příliš titěrným na takovou hrubou práci. Naštěstí se našlo větší a také kleště, abych si nepálil prsty v rukavicích. První prut jsem ohnul, ale nebylo to ono. Musím na to jinak. Naštěstí mám ještě dva pokusy, ale ty už musí vyjít, jinak srdce nevznikne.

Po dalších dvou hodinách už mám vykované dvě části andělského srdce a také čtyři příčky a jeden pořádný hřeb, kterým bude anděl připevněn k podkladu. Nakonec ho umístím do dřeva, kterého je tu všude okolo hromada. Nechám výheň vychladnout a připravím si svářečku. Musím svařit příčky k srdci tak, aby tudy prošel hřeb, ale také hlava anděla, kterou stvořím z velké lžíce na salát. Je krásně stříbrná a funguje jako zrcadlo. Jak symbolické.

Sváření příček šlo jak po drátkách a stačila na to jedna elektroda. Po vychladnutí jsem si cvičně stříknul kousek srdce zlatou barvou. Nemohl jsem odolat a navíc jsem byl velmi zvědavý, jak bude nástřik vypadat. Zkouška dopadla na výbornou. Neustálou žízeň jsem hasil točeným nealko pivkem s příchutí pomeranče. K obědu byla rajská omáčka se sekanou a knedlíkem. Velká dobrota. Odpoledne přivařím klíče a bude skoro hotovo.

Provedli jsme rozdělení klíčů, podle tvaru a velikosti. Jako s kostkami LEGO. Abych věděl, kam který přivařit. Sedl jsem si k ponku, vzal první klíč, sklopil svářecí kuklu a přibodoval ten klíč k tělu anděla. Jupí, drží to. Beru druhý klíč a opět přiboduji. První klíč upadne. A pak i ten druhý. Prostě to nedrží. Zkouším to znovu a znovu. Nakonec upálím jeden klíč a zůstane mi v ruce jen kousek. A druhý a pak i třetí. Končím. Nedá se to přivařit. Co teď?

Vymýšlíme jeden způsob připevnění za druhým. Nejprve drátky, které přivařím na konstrukci a pak na ně přivěsím klíče a dovařím, jako nýtek. Nefunguje a je to šílená práce. Sháníme drát. Vydyndáme i kousek od Bobra, který pracuje pod věží se svou Žirafkou. Nakonec použijeme vázací drát od Kuby, kterým různě uvazujeme jednotlivé klíče a připevňujeme na srdce. Je to piplačka, ale celkem se daří. Začínám dostávat křeče do prstů. Je to velmi nepříjemné a bolestivé. Den se přehoupne do večera. Dáme si k večeři guláš s těstovinami a pak nás Pavel vezme do Jáchymova. Je tam bazén Agricola, kde jsem rehabilitoval v roce 2016 po první operaci páteře. Už je to dávno.

Po návratu na hrad už nechávám anděla odpočívat. Dáme si nějaké víno a pak jdeme spát. Jsme pořádně unaveni. Budík jsme pro jistotu vypnuli. Spím na speciální přistýlce s paměťovou pěnou a celkem to jde. Ani se moc nepřevaluji. Ráno se mi nechce vstávat. Jsem pořád unavený a kromě klasických bolestí, mě šíleně trápí ruce. Nejsou zvyklé na tak intenzivní a těžkou práci. Po snídani se opět vrhám na skulpturu a zjišťuji, že klíče v tomto uskupení, se mi vůbec nezamlouvají. Sundavám je tedy ze srdce a začnu rozmotávat. Je to ještě horší práce, než včera. Vůbec to nejde, ani s pomocí kombinaček. Mám rozřezané prsty a pořádně si tu práci užívám.

Nakonec zkusím klíč namotat na drát a vypadá to jako agrafa, tedy košíček na špunt u šampaňského. Jsem spokojený a začínám motat další klíč. Takto vznikne část peruti o sedmi klíčích. Beru další drát, abych mohl pokračovat. Jindra mezitím umisťuje jednotlivé peruťky na srdce, aby mi pomohla. Už se nemohla dívat na to, jak jsem pomalý. Rozebírám další klíče a motám nové perutě. Po dvou hodinách je hotovo. Přichází chvíle umístění na dřevený podstavec. Protáhnu hřeb spodní částí srdce a pak ho zatluču do špalku. Nakonec hřeb přivařím k samotnému srdci. Drží krásně a já jsem spokojený.

Je možné nastříkat zlatou barvou celé dílo. Bojím se, aby sprej vystačil, je tam hodně drobných detailů. Nakonec se podaří i zlacení a anděl září v odpoledním slunci. Po obědě, který se skládá z mnoha dobrot na jednom talíři, připravím tu velkou stříbrnou lžíci. Musím ji zkrátit a na konci ji nařežu na proužky. Jsou tři. Po umístění na tělo anděla je pak roztáhnu kleštěmi, aby nešla hlava svévolně sejmout. Nejde to, musím to pak vymyslet jinak. Anděl je hotov. Poslední fotky. Přichází Jindra, že musíme odjet k doktorovi, protože syn má problém s uchem.

Nemám prostor a čas se pochlubit se svým nejnovějším dílem. Jen rychlé obdivování několika přátel. Přijela i paní Ofka. To bylo radosti ze shledání. Obvykle se potkáváme pouze na sociální síti. Měli jsme v plánu tu být až do středy, ale dopadlo to jinak. Rychlé balení a odjezd z hradu. Všichni jsou z toho vykolejení. Chtěl jsem si užít chvíle po odvedené práci, dát si v klidu chladné víno a přijímat gratulace od kolegů umělců. Chtěl jsem dílo ukazovat lidem a vysvětlovat jim, jak se s ním zachází a co jim může přinést. Místo toho jsem seděl na místě spolujezdce a odpočítával kilometry domů.

Na pohotovosti ORL pak zjistili, že problém nemá pouze syn, ale že i Jindra má zánět středního ucha. Moc pěkné. Čas zahojí všechny rány. Pavel umístí ke Klíčovému Andělu cedulku a až se příště vydáte na Horní hrad, snad tam mé dílo najdete. Když se před něj postavíte dostatečně blízko a pohlédnete mu do tváře, zjeví se vám skutečný anděl. A pokud zafouká hornohradský vítr, uslyšíte andělské zvonění. Tělo anděla je srdce, tedy znamení lásky a hřeb, který ho drží pevně, je znamením utrpení, které každý z nás někdy podstupujeme. Někdy nevědomky, jindy zcela záměrně. 

Zkusil jsem si poprvé v životě kovařinu a musím uznat, že je to dřina. I to drátenictví je mazec. Sváření a barvení už byla brnkačka. Je to hotové. Sice Klíčový Anděl vypadá poněkud jinak, než jsem si vysnil, ale takový už život prostě je. Přeji všem, co si tento příspěvek přečetli, hodně pohody, zdraví a spokojenosti. Rozdávejte radost, ať je na světě poněkud lépe. Pokoj vám. Hroch

Letošní dovolená byla jiná, než předchozí. Myslím ty, co se nevznášely v oparu covidovém nenávratném absolutnu. Prostě, jeli jsme jinam a v nevšední sestavě. V podobném složení jsme totož jeli naposledy v roce 2010, také do Řecka. Ovšem v té sestavě byla babička, paní Binderová. Nyní jela jiná paní Binderová, se stejnými iniciály a stejně dobrým srdcem. A také s námi jely děti. To bylo radosti. Tedy v té sestavě byli samozřejmě Zbyněk a Petra Trajerovi a také Martin a Ajka Svobodovi. 

Sraz byl na pražském letišti Václava Havla, kolem osmé hodiny dopolední. Měli jsme zajištěno parkování nedaleko odletové haly. Ovšem, špatně jsem si zapamatoval číslo té haly. Naštěstí jsou jen dvě, a byla to ta špatná. Museli jsme se tedy překodrcat kilometr na terminál 2, kde už byla obrovská fronta na odbavení. V té frontě již byli Svobodovi a Trajerovi byli již odbaveni a zbaveni těžkých kufrů. Nám se to podařilo po několika desítkách minut a bylo nám krásně.

Pak jsme šli společně na odbavení pasové a hodný pán policista nás vzal zkratkou, když viděl kripla o holi. Tam nám pak zkontrolovali doklady a museli jsme ze zavazadel vyházet všechno tekuté. Nakonec jsem musel odhodit hůl, jako v Piešťanech a sundat pásek, až mi málem spadly kraťasy a prošel jsem rámem bez úhony. Jen Ajka musela absolvovat test na drogy. Vypadá prostě podezřele, na rozdíl od nás, bezúhonných občanů a cestovatelů. 

Následoval přesun k odbavovacímu gejtu. Cestou jsme potkávali různé duty free shopy a lákaly nás nákupy. Nakonec jsme zůstali u klasiky a koupili jsme si pouze dvě lahvinky šampusu a připili si na zdar letu, jako obvykle. Aby nám nezaléhaly uši a neměli jsme hrůzu z výšek a turbulencí. Našli jsme také modlitebnu, prázdnou místnost s uvedením světových stran. Krása to byla. Nakonec nás zavolali do letadla a my vyrazlili rukávem k ocelovému ptáku. 

V letadle jsme pohodlně nalezli svá sedadla, na rozdíl od jiných cestovatelů, kteří nebyli schopni pochopit umístění i číslo řady. Pak už jsme se zvedli přesně v jedenáct hodin místního času nebo tak nějak. Let byl pohodový, dostali jsme napít, koupili jsme si dva Znovínské Sauvignony. Jeden byl ročník 2021 a druhý 2018. Neskutečný rozdíl. Nakonec jsme klesli na letišti v Kavale. Tam jsme počkali na kufry, které nám neztratili a vyřítili se před budovu letiště, kde na nás již čekal delegát.

Oznámil nám, že musíme pospíchat, abychom stihli trajekt. Další prý jede až za hodinu. Miluji, když mě někdo honí. A na dovolené obzvláště. Trajekt jsme stihli a ani to moc neházelo. Zbyněk vytáhl láhev Metaxy Private Reserve, kterou zakoupil v Praze v duty free shopu za šílené peníze a donutil nás, abychom si připili. No, moc nás nutit nemusel. A byla vážně dobrá. To je to nošení sov do Athén, či dříví do lesa. Plavba trajektem trvala asi čtyřicet minut a byli jsme vysazeni na ostrově Thasoss. Nejsevernějším ostrově Řecka. 

Zde jsme opět nastoupili do autobusu číslo 2, bylo nám řečeno, že pospícháme a pak jsme jeli asi dvě hodiny na úplný jih ostrova. Během jízdy jsme kochali pohledy na moře i stoupající skaliska, chrámy a kamenné budovy, úzké uličky a spoustu krásných olivovníků. Cesta byla dlouhá, drncavá a unavující. Chvilkami jsme jsme couvali a moc nám to nešlo, ale nakonec nás pan řidič vyhodil u našeho hotelu. Zbyněk už věděl co a jak a tak, než jsem se nadál, měl jsem v ruce krýgl s pivkem. Zasyčelo. Pak jsem vyplázl doklady a 21 éček vzdušného. Dostali jsme kartu k pokoji 207 a šli si vybalit. 

Pásky na exkluzíve tu nikdo nemá, protože všichni jsou v tomto systému ubytováni a široko daleko není nikdo, kdy by se sem chtěl vloudit na lukulské hody do restaurace a bezuzdné chlastání na baru. Po vybalení jsme šli na večeři, je tu o hodinu více, ale hlad už máme pořádný. Zabrali jsme tři stoly, protože k jednomu se prostě nevejdeme a nabírali si dobroty, co nám bufet nabízel. Masíčka i nemasové delikatesy, saláty a sladkosti. Pro každého něco. A po večeři na bar, abychom ochutnali všech dvaadvacet míchaných drinků, které nabízejí v rámci exkluzíve.

Ráno jsou snídaně od 7:30 hodin. To znamená, že u nás je 6:30. Paráda. Noc jsem prožil na lůžku, které masakrovalo moje záda, ale dalo se to. Klimatizace příjemně vrní a lehce chladí, přesto je mi horko. Nespím asi půl noci a nakonec se raduji, že už je ráno. Hrůza. Použitý toaleťák se nehází do mísy. To nedám. Raději běžím na sprchový bidet, než abych měl v odpadkovém koši průklepák. Jsem citlivka. Na snídani se potkáváme s ostatními účastníky našeho řeckého zájezdu. Dáváme si vajíčka a spoustu dalších dobrot, děti jsou v sedmém nebi, protože si mohou na talířek naložit horu laskomin. Neustále je korigujeme, ale je to k prdu. Vajíčka tu dělají na několik způsobů. Míchaná jsem si dávat neměl, naštěstí poměrně rychle a svižné opustia mé útroby.

Jo a taky tu mají problém s párečky. Aby nebyly moc dlouhé, krájí je na kousky asi po třech centimetrech. Určitá nevýhoda je, že míchají staré s novými a nedá se to poznat pohledem. Ty staré jsou už kyselé. Nedávám si je, i když jsem párečkový. Pak objevím i luxusní saláty, něco jako náš kemping, ale z pečeného masa na tenké proužky. Je velká dobrota, ale mají to jen občas. To mě štve, ale jen trochu. Po snídaní jdeme k moři. Bojím se té křivolaké cesty, na kterou mne Zbyněk upozorňoval už od počátku. Copak jsem kamzík? Dolů to celkem jde, to trpí pouze kolena. Zhruba dvě stě metrů a jsme v překrásné scenerii, na oblázkové pláži, mezi skalisky. Úplný kýč. Jsou tu slunečníky a lehátka. Vejdeme se.

Nemám boty do vody. No pochopitelně, takové ploutve se přece nedělají. A tak našlapuji velmi obezřetně. Ostatní jsou už v moři. Vyděsily mne zvěsti o přítomnosti ježků. Nerad bych si nějakého zabodl do chodidla. Neustále kontroluji, kam šlapu. Voda je stejně studená, jako nahoře v bazénu. Hrůza. Nemohu se hrošit, jako v Bulharsku. Naštěstí mám hroší koupací tričko a tak se nemusím mazat. Nesnáším mazání. Kluci se baví házením kamenů na skálu. Je to velmi nebezpečná zábava a tak v ní pokračují i přes protesty rodičů. Martin plave kamsi za obzor, ostatní šnorchlují. Jen já stojím na jednom místě, a přeji si, aby ta voda nebyla tak studená.

Díky koronaviru jsme opustili myšlenky na zahraniční dovolenou, přestože byl lákavý zájezd do Řecka objednán a částečně i zaplacen. Nakonec nás to stálo pár tisíc na storno poplatcích. No nic, už je to skoro zapomenuto. O to více jsme se těšili do Nových Hradů, kam nás pozvali s pohádkami a řemeslem. Žena vymyslela, že se po akci nevrátíme zpátky do Prahy, ale že zůstaneme v panenské přírodě Jižních Čech a pohraničí, kam se dlouhá léta nesmělo. Byl to skvělý plán.

Na netu jsme nalezli překrásné a romantické ubytování v Lesovně Žofín a byl nám přidělen apartmán číslo tři, který je nejlepší a nejkrásnější. Do Lesovny jsme dorazili kolem osmé večerní a to už nevaří, ale byli jsme na tom domluveni a tak naše spižírna nás dostatečně osvěžila. Dali jsme si fantastickou Plzínku, která zasyčela, kluci jablečný džus se stejným výsledkem a obsadili jsme pokoje. Každý si vybral tu svoji postel a já zajásal, protože tu byla pohodlná křesla. V nich se krásně relaxovalo.

Páteční ráno jsme zahájili snídaní. Podává se tu bufetovým způsobem, který mám nejraději. Kluci se vrhli na čokoládové kuličky s mlékem a měli pocit, že jsou v Azálii v Bulharsku, jen místo moře tu mají krásný rybníček s pulci a rybami. Já se vrhl na míchaná vajíčka a párečky. Posilněni jsme skočili do vozu a vyrazili po křivolakých cestách směr Hojná Voda, kde má být zajímavá zvonice. Byla tam. Úplně mi to vyrazilo dech a nemohl jsem se nabažit energeticky silného místa. 

Konečně nastala sobota, kdy jsou všichni (téměř) zdraví, máme celkem volno, a počasí se předvádí v těch nejlepších odstínech, barvách a teplotách na březen. Prostě ideální kombinace na opuštění hlavního města, a vydání se do lůna přírody. Máme rádi studánky. Jejich očistná, a mnohdy i uzdravující voda nás fascinuje. Domluvili jsme se proto se Zbultranem, že za studánkami vyrazíme.

Prvním naplánovaným pramenem byla studánka Svatovojtěšská. Nachází se v Kokořínském dolu, nedaleko obce Medonosy, a jede se tam klikatící se silnicí číslo devět od Mělníka. Vyrazili jsme o něco později, než bylo v plánu, protože jsem byl nějaký zabržděný. Nechtělo se mi vstávat, srdce mi tlouklo, jako bych běžel marathon, a hlava se mi točila. Ale nakonec jsem to dal.

Kousek od Mělníka volal Zbultran poprvé. Jeli totiž svým hybridem, který se nemusí dobíjet ze zásuvky, a měli jsme se potkat až u studánky. Prý, kde jsme, oni že jsou již na místě. A tak jsem mu oznámil, že my jsme kousek od Mělníka, a že tam budeme cobydup. Za půl minuty volá podruhé, prý, co děláme u Mělníka, když oni jsou u Svatovojtěšské studánky, která se nachází v polích u Přerova nad Labem. To je ta, ke které jsme šli v roce 2009 v rámci putování za Českými patrony. Tehdy pršelo, a měli jsme na nohách tunu bahna.

A tak jsme se domluvili, že oni navštíví tu svoji studánku, a my zase tu naši, a pak se sejdeme až v Jablonném v Podještědí. Naše studánka nás odměnila chladnou čistou vodou, tichou přírodou, kterou občas (asi každou pátou vteřinu) vyrušilo bouření silného motoru přijíždějící motorky. Nabrali jsme léčivou vodu i pro kamarády, a vyrazili jsme dál. Cesta nám krásně ubíhala, a my se kochali okolím, srnkami, a zajíci na polích. V 11 hodin a 13 minut jsme byli v Jablonném.

Hlavní třída a skoro celé náměstí je však rozkopané, a tak jsme museli projet uličkami, a zaparkovat u Pramene (obchodního domu). Šli jsme kolem toho obchodu, a Jindra nahlédla do výlohy, zda mají ještě otevřeno. Vyděšená paní prodavačka se na ni zamračila, jako aby ji nenapadlo vzít za kliku. Mají přece do jedenácti. Došli jsme na náměstí, kde mají cukrárnu, kterou jsme vzali útokem. Lízátka, kremrole, kokosku, a další kalorické bomby jsme konzumovali na lavičce na náměstí, nechali jsme se u toho lechtat sluníčkem, a užívali si línou pohodu, která skončila s příchodem Zbultrana, Petry a Dědy Prokopa. Najednou bylo živo a veselo.

Vyrazili jsme nejprve na oběd do místní pizzerie, kde jsme objednali italské placky s ingrediencemi, netušili jsme ovšem, že budou tak veliké. Dost jsme se nacpali, což je ideální pro výletování. Naštěstí jsem si s sebou vzal berlu, tak jsem to dal. Udělali jsme ještě jednu zastávku v cukrárně, aby nikdo nestrádal, a pak šli k bazilice svatého Vavřince (to je ten s roštem, kterého padouši pekli, a on jim povídá, aby ho otočili, že už je z jedné strany pečený) a samozřejmé svaté Zdislavy, jejíž ostatky jsou zde uloženy a ochraňovány. Celý areál je zamčený, dostaneme se do klášterní části, ale jen do křížové chodby, jinak máme smůlu. Ještě není turistická sezóna, a na poutníky, kteří prahnou po setkávání, tu nejsou zařízení. Nepomáhá, ani zoufalé zvonění na mechanický zvonek, kterého se ujme Zbultran. Vypadá to, že v Domě Páně jsme sami.

Pokračujeme po zelené turistické značce k velkému rybníku (Markvartický), který je již krásně opravený, plný technických vychytávek pro migrující ryby, a také plný stříbřité vody, která se krásně zrcadlí, a láká k vykoupání. Nakonec to Zbultran zavrhne, protože je tu živo. Tedy na břehu. Davy turistů, rodinek s dětmi, seniorů, kteří s vozíky a kanystry směřují ke Zdislavině studánce pro vodu. Jdeme naštěstí prakticky po rovině, a za hodinu jsme u studánky. Sedám si pod bílý gloriet, a užívám si svatost místa. Voní tu vosk z hořících svíček, střídají se žízníví lidé, pobíhají tu psíci. Napiji se živé vody ze studánky, a zřetelně cítím, jak mne uzdravuje. Jednotlivé buňky se tetelí, když jejich osmózu ovlivní molekuly té zázračné tekutiny.

Po půlhodince se zvedneme k návratu. Stejnou cestou, tentokrát se sluncem do očí. Už toho mám celkem dost, noha i záda pěkně bolí, ale snažím se to překonat kocháním okolím. A povídáním s přáteli. Už dlouho jsme nebyli na žádném výletu. Pořád nám do toho něco lezlo. Projdeme až k autům, kde se živelně rozloučíme, slíbíme si, že musíme zase nějaký výlet naplánovat, a pak se vrátíme zpátky do svých domovů. Doma dopijeme petláhev s živou vodou, aby se příliš nekontaminovala plastem. Naše buňky jsou šťastné, a díky tomu i my. Děkujeme za ten krásný dar, v podobě pramenů s živou a svatou vodou.

Deníček Zbultrana najdete na TOMTO ODKAZU, i s fotkami.