ZBOŽÍ V AKCI

Naše cena 199 Kč
skladem
Naše cena 749 Kč
skladem

KONTAKTY

Petr Binder
Zenklova 1236/173
182 00 Praha 8 - Libeň
tel: +420 777 293 392
napište nám
putovanihrocha@seznam.cz
http://www.petrhrochbinder.cz/

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

Naše cena 199 Kč
skladem
Naše cena 299 Kč
skladem

Knihy, Blog a Deníček » Deníček aneb co bylo
3.-5.7. 2022 - Umělecké sympozium na Horním hradu

Na Horní hrad jsme dorazili v neděli, krátce před devátou hodinou večerní. Světla kvapem ubývalo, hrad byl plný lidí. Přivítali jsme se radostně a šli ubytovat do sektoru C. Během vybalování, které zařídila Jindra, jsem se šel podívat k hradní kapli a užil si chvilku v osamocení. Nad hradem se vznášel srpek měsíce a v kapli bylo krásně. První večer jsme strávili ve společnosti hradního pána Pavla a Luise Girardota na hradním nádvoří. Spát se šlo už s půlnocí, aby bylo dost síly na pondělní tvoření.

Před mnoha týdny jsem si totiž vymyslel, že na letošním uměleckém sympoziu stvořím Anděla, který bude mít křídla z vyřazených klíčů. Proto vznikla Klíčová výzva a kamarádi mi nosili různé klíče. Měl jsem jich nakonec pěknou hromádku, asi dvě stě klíčů. Posháněl jsem další potřebnosti, včetně kovových profilů, ze kterých budu kovat tělo anděla, speciální zlatou barvu ve spreji a sbalil si svářečku, elektrody, rukavice (raději dvoje, kdybych jedny propálil), kuklu na sváření, brusku, náhradní kotouče a nějaké nářadí.

Budíček však nastal ve čtyři hodiny ráno. Ještě bylo šero a ranní vzduch prořízl ostrý zvuk neodbytného kohouta. Nebyl však živý, leč jeho hlas se linul z mobilního telefonu Matýska. Nevypnul si budík a tak vzbudil celé osazenstvo bloku C. To bylo radosti a všichni nadšeně aplaudovali a křičeli. Vstávali jsme pak o tři hodiny později a těšili se na opulentní snídani. Ta nakonec proběhla z našich zásob, protože na nádvoří řádil informační šum. Ovšem, pochutnali jsme si řádně.

Posilněni na těle, započali jsme se stavbou zázemí na tvorbu Klíčového Anděla. Postavili jsme stan, vybalili dovezené potřebnosti a dozvěděli se, že kováři, kteří mi měli pomoci s přípravou základního těla anděla, včera odjeli a přijedou zase až v pátek. To je paráda. Výheň tu prý je a kovářské uhlí také. Tak co. Kamarádi umělci mi pomohli výheň donést na místo, usadili jsme ji mimo stan a já se s ní začal seznamovat. Nakonec jsem ji naplnil uhlím, ovšem všechen papír včera kdosi spálil, tedy jsem v ohništi vyhledal pěkný oharek a vložil ho pod uhlí. Zapnul větrák a za chvíli se z výhně počalo krásně žnout. Vložil jsem tedy první kus železa do plamenů a žhavých uhlíků.

Jedná se prut délky jednoho metru, čtvercového průřezu 12 x 12 mm. Tyto pruty mám tři, pro jistotu. Po několika minutách zjistím, že železo je již krásně žhavé a je třeba ho kout. Dostal jsem malé kladivo, snad to s ním půjde. Kovadlina je nízko, musím skoro klečet. Kladivo se ukázalo býti příliš titěrným na takovou hrubou práci. Naštěstí se našlo větší a také kleště, abych si nepálil prsty v rukavicích. První prut jsem ohnul, ale nebylo to ono. Musím na to jinak. Naštěstí mám ještě dva pokusy, ale ty už musí vyjít, jinak srdce nevznikne.

Po dalších dvou hodinách už mám vykované dvě části andělského srdce a také čtyři příčky a jeden pořádný hřeb, kterým bude anděl připevněn k podkladu. Nakonec ho umístím do dřeva, kterého je tu všude okolo hromada. Nechám výheň vychladnout a připravím si svářečku. Musím svařit příčky k srdci tak, aby tudy prošel hřeb, ale také hlava anděla, kterou stvořím z velké lžíce na salát. Je krásně stříbrná a funguje jako zrcadlo. Jak symbolické.

Sváření příček šlo jak po drátkách a stačila na to jedna elektroda. Po vychladnutí jsem si cvičně stříknul kousek srdce zlatou barvou. Nemohl jsem odolat a navíc jsem byl velmi zvědavý, jak bude nástřik vypadat. Zkouška dopadla na výbornou. Neustálou žízeň jsem hasil točeným nealko pivkem s příchutí pomeranče. K obědu byla rajská omáčka se sekanou a knedlíkem. Velká dobrota. Odpoledne přivařím klíče a bude skoro hotovo.

Provedli jsme rozdělení klíčů, podle tvaru a velikosti. Jako s kostkami LEGO. Abych věděl, kam který přivařit. Sedl jsem si k ponku, vzal první klíč, sklopil svářecí kuklu a přibodoval ten klíč k tělu anděla. Jupí, drží to. Beru druhý klíč a opět přiboduji. První klíč upadne. A pak i ten druhý. Prostě to nedrží. Zkouším to znovu a znovu. Nakonec upálím jeden klíč a zůstane mi v ruce jen kousek. A druhý a pak i třetí. Končím. Nedá se to přivařit. Co teď?

Vymýšlíme jeden způsob připevnění za druhým. Nejprve drátky, které přivařím na konstrukci a pak na ně přivěsím klíče a dovařím, jako nýtek. Nefunguje a je to šílená práce. Sháníme drát. Vydyndáme i kousek od Bobra, který pracuje pod věží se svou Žirafkou. Nakonec použijeme vázací drát od Kuby, kterým různě uvazujeme jednotlivé klíče a připevňujeme na srdce. Je to piplačka, ale celkem se daří. Začínám dostávat křeče do prstů. Je to velmi nepříjemné a bolestivé. Den se přehoupne do večera. Dáme si k večeři guláš s těstovinami a pak nás Pavel vezme do Jáchymova. Je tam bazén Agricola, kde jsem rehabilitoval v roce 2016 po první operaci páteře. Už je to dávno.

Po návratu na hrad už nechávám anděla odpočívat. Dáme si nějaké víno a pak jdeme spát. Jsme pořádně unaveni. Budík jsme pro jistotu vypnuli. Spím na speciální přistýlce s paměťovou pěnou a celkem to jde. Ani se moc nepřevaluji. Ráno se mi nechce vstávat. Jsem pořád unavený a kromě klasických bolestí, mě šíleně trápí ruce. Nejsou zvyklé na tak intenzivní a těžkou práci. Po snídani se opět vrhám na skulpturu a zjišťuji, že klíče v tomto uskupení, se mi vůbec nezamlouvají. Sundavám je tedy ze srdce a začnu rozmotávat. Je to ještě horší práce, než včera. Vůbec to nejde, ani s pomocí kombinaček. Mám rozřezané prsty a pořádně si tu práci užívám.

Nakonec zkusím klíč namotat na drát a vypadá to jako agrafa, tedy košíček na špunt u šampaňského. Jsem spokojený a začínám motat další klíč. Takto vznikne část peruti o sedmi klíčích. Beru další drát, abych mohl pokračovat. Jindra mezitím umisťuje jednotlivé peruťky na srdce, aby mi pomohla. Už se nemohla dívat na to, jak jsem pomalý. Rozebírám další klíče a motám nové perutě. Po dvou hodinách je hotovo. Přichází chvíle umístění na dřevený podstavec. Protáhnu hřeb spodní částí srdce a pak ho zatluču do špalku. Nakonec hřeb přivařím k samotnému srdci. Drží krásně a já jsem spokojený.

Je možné nastříkat zlatou barvou celé dílo. Bojím se, aby sprej vystačil, je tam hodně drobných detailů. Nakonec se podaří i zlacení a anděl září v odpoledním slunci. Po obědě, který se skládá z mnoha dobrot na jednom talíři, připravím tu velkou stříbrnou lžíci. Musím ji zkrátit a na konci ji nařežu na proužky. Jsou tři. Po umístění na tělo anděla je pak roztáhnu kleštěmi, aby nešla hlava svévolně sejmout. Nejde to, musím to pak vymyslet jinak. Anděl je hotov. Poslední fotky. Přichází Jindra, že musíme odjet k doktorovi, protože syn má problém s uchem.

Nemám prostor a čas se pochlubit se svým nejnovějším dílem. Jen rychlé obdivování několika přátel. Přijela i paní Ofka. To bylo radosti ze shledání. Obvykle se potkáváme pouze na sociální síti. Měli jsme v plánu tu být až do středy, ale dopadlo to jinak. Rychlé balení a odjezd z hradu. Všichni jsou z toho vykolejení. Chtěl jsem si užít chvíle po odvedené práci, dát si v klidu chladné víno a přijímat gratulace od kolegů umělců. Chtěl jsem dílo ukazovat lidem a vysvětlovat jim, jak se s ním zachází a co jim může přinést. Místo toho jsem seděl na místě spolujezdce a odpočítával kilometry domů.

Na pohotovosti ORL pak zjistili, že problém nemá pouze syn, ale že i Jindra má zánět středního ucha. Moc pěkné. Čas zahojí všechny rány. Pavel umístí ke Klíčovému Andělu cedulku a až se příště vydáte na Horní hrad, snad tam mé dílo najdete. Když se před něj postavíte dostatečně blízko a pohlédnete mu do tváře, zjeví se vám skutečný anděl. A pokud zafouká hornohradský vítr, uslyšíte andělské zvonění. Tělo anděla je srdce, tedy znamení lásky a hřeb, který ho drží pevně, je znamením utrpení, které každý z nás někdy podstupujeme. Někdy nevědomky, jindy zcela záměrně. 

Zkusil jsem si poprvé v životě kovařinu a musím uznat, že je to dřina. I to drátenictví je mazec. Sváření a barvení už byla brnkačka. Je to hotové. Sice Klíčový Anděl vypadá poněkud jinak, než jsem si vysnil, ale takový už život prostě je. Přeji všem, co si tento příspěvek přečetli, hodně pohody, zdraví a spokojenosti. Rozdávejte radost, ať je na světě poněkud lépe. Pokoj vám. Hroch

 


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

13.-20.6. 2022 - Řecko - Thasoss - Astrida - Aeolis

Letošní dovolená byla jiná, než předchozí. Myslím ty, co se nevznášely v oparu covidovém nenávratném absolutnu. Prostě, jeli jsme jinam a v nevšední sestavě. V podobném složení jsme totož jeli naposledy v roce 2010, také do Řecka. Ovšem v té sestavě byla babička, paní Binderová. Nyní jela jiná paní Binderová, se stejnými iniciály a stejně dobrým srdcem. A také s námi jely děti. To bylo radosti. Tedy v té sestavě byli samozřejmě Zbyněk a Petra Trajerovi a také Martin a Ajka Svobodovi. 

Sraz byl na pražském letišti Václava Havla, kolem osmé hodiny dopolední. Měli jsme zajištěno parkování nedaleko odletové haly. Ovšem, špatně jsem si zapamatoval číslo té haly. Naštěstí jsou jen dvě, a byla to ta špatná. Museli jsme se tedy překodrcat kilometr na terminál 2, kde už byla obrovská fronta na odbavení. V té frontě již byli Svobodovi a Trajerovi byli již odbaveni a zbaveni těžkých kufrů. Nám se to podařilo po několika desítkách minut a bylo nám krásně.

Pak jsme šli společně na odbavení pasové a hodný pán policista nás vzal zkratkou, když viděl kripla o holi. Tam nám pak zkontrolovali doklady a museli jsme ze zavazadel vyházet všechno tekuté. Nakonec jsem musel odhodit hůl, jako v Piešťanech a sundat pásek, až mi málem spadly kraťasy a prošel jsem rámem bez úhony. Jen Ajka musela absolvovat test na drogy. Vypadá prostě podezřele, na rozdíl od nás, bezúhonných občanů a cestovatelů. 

Následoval přesun k odbavovacímu gejtu. Cestou jsme potkávali různé duty free shopy a lákaly nás nákupy. Nakonec jsme zůstali u klasiky a koupili jsme si pouze dvě lahvinky šampusu a připili si na zdar letu, jako obvykle. Aby nám nezaléhaly uši a neměli jsme hrůzu z výšek a turbulencí. Našli jsme také modlitebnu, prázdnou místnost s uvedením světových stran. Krása to byla. Nakonec nás zavolali do letadla a my vyrazlili rukávem k ocelovému ptáku. 

V letadle jsme pohodlně nalezli svá sedadla, na rozdíl od jiných cestovatelů, kteří nebyli schopni pochopit umístění i číslo řady. Pak už jsme se zvedli přesně v jedenáct hodin místního času nebo tak nějak. Let byl pohodový, dostali jsme napít, koupili jsme si dva Znovínské Sauvignony. Jeden byl ročník 2021 a druhý 2018. Neskutečný rozdíl. Nakonec jsme klesli na letišti v Kavale. Tam jsme počkali na kufry, které nám neztratili a vyřítili se před budovu letiště, kde na nás již čekal delegát.

Oznámil nám, že musíme pospíchat, abychom stihli trajekt. Další prý jede až za hodinu. Miluji, když mě někdo honí. A na dovolené obzvláště. Trajekt jsme stihli a ani to moc neházelo. Zbyněk vytáhl láhev Metaxy Private Reserve, kterou zakoupil v Praze v duty free shopu za šílené peníze a donutil nás, abychom si připili. No, moc nás nutit nemusel. A byla vážně dobrá. To je to nošení sov do Athén, či dříví do lesa. Plavba trajektem trvala asi čtyřicet minut a byli jsme vysazeni na ostrově Thasoss. Nejsevernějším ostrově Řecka. 

Zde jsme opět nastoupili do autobusu číslo 2, bylo nám řečeno, že pospícháme a pak jsme jeli asi dvě hodiny na úplný jih ostrova. Během jízdy jsme kochali pohledy na moře i stoupající skaliska, chrámy a kamenné budovy, úzké uličky a spoustu krásných olivovníků. Cesta byla dlouhá, drncavá a unavující. Chvilkami jsme jsme couvali a moc nám to nešlo, ale nakonec nás pan řidič vyhodil u našeho hotelu. Zbyněk už věděl co a jak a tak, než jsem se nadál, měl jsem v ruce krýgl s pivkem. Zasyčelo. Pak jsem vyplázl doklady a 21 éček vzdušného. Dostali jsme kartu k pokoji 207 a šli si vybalit. 

Pásky na exkluzíve tu nikdo nemá, protože všichni jsou v tomto systému ubytováni a široko daleko není nikdo, kdy by se sem chtěl vloudit na lukulské hody do restaurace a bezuzdné chlastání na baru. Po vybalení jsme šli na večeři, je tu o hodinu více, ale hlad už máme pořádný. Zabrali jsme tři stoly, protože k jednomu se prostě nevejdeme a nabírali si dobroty, co nám bufet nabízel. Masíčka i nemasové delikatesy, saláty a sladkosti. Pro každého něco. A po večeři na bar, abychom ochutnali všech dvaadvacet míchaných drinků, které nabízejí v rámci exkluzíve.

Ráno jsou snídaně od 7:30 hodin. To znamená, že u nás je 6:30. Paráda. Noc jsem prožil na lůžku, které masakrovalo moje záda, ale dalo se to. Klimatizace příjemně vrní a lehce chladí, přesto je mi horko. Nespím asi půl noci a nakonec se raduji, že už je ráno. Hrůza. Použitý toaleťák se nehází do mísy. To nedám. Raději běžím na sprchový bidet, než abych měl v odpadkovém koši průklepák. Jsem citlivka. Na snídani se potkáváme s ostatními účastníky našeho řeckého zájezdu. Dáváme si vajíčka a spoustu dalších dobrot, děti jsou v sedmém nebi, protože si mohou na talířek naložit horu laskomin. Neustále je korigujeme, ale je to k prdu. Vajíčka tu dělají na několik způsobů. Míchaná jsem si dávat neměl, naštěstí poměrně rychle a svižné opustia mé útroby.

Jo a taky tu mají problém s párečky. Aby nebyly moc dlouhé, krájí je na kousky asi po třech centimetrech. Určitá nevýhoda je, že míchají staré s novými a nedá se to poznat pohledem. Ty staré jsou už kyselé. Nedávám si je, i když jsem párečkový. Pak objevím i luxusní saláty, něco jako náš kemping, ale z pečeného masa na tenké proužky. Je velká dobrota, ale mají to jen občas. To mě štve, ale jen trochu. Po snídaní jdeme k moři. Bojím se té křivolaké cesty, na kterou mne Zbyněk upozorňoval už od počátku. Copak jsem kamzík? Dolů to celkem jde, to trpí pouze kolena. Zhruba dvě stě metrů a jsme v překrásné scenerii, na oblázkové pláži, mezi skalisky. Úplný kýč. Jsou tu slunečníky a lehátka. Vejdeme se.

Nemám boty do vody. No pochopitelně, takové ploutve se přece nedělají. A tak našlapuji velmi obezřetně. Ostatní jsou už v moři. Vyděsily mne zvěsti o přítomnosti ježků. Nerad bych si nějakého zabodl do chodidla. Neustále kontroluji, kam šlapu. Voda je stejně studená, jako nahoře v bazénu. Hrůza. Nemohu se hrošit, jako v Bulharsku. Naštěstí mám hroší koupací tričko a tak se nemusím mazat. Nesnáším mazání. Kluci se baví házením kamenů na skálu. Je to velmi nebezpečná zábava a tak v ní pokračují i přes protesty rodičů. Martin plave kamsi za obzor, ostatní šnorchlují. Jen já stojím na jednom místě, a přeji si, aby ta voda nebyla tak studená.

 

 

 

 


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

2.-6.7. 2020 - Toulání Novohradskem a také k Lipnu

Díky koronaviru jsme opustili myšlenky na zahraniční dovolenou, přestože byl lákavý zájezd do Řecka objednán a částečně i zaplacen. Nakonec nás to stálo pár tisíc na storno poplatcích. No nic, už je to skoro zapomenuto. O to více jsme se těšili do Nových Hradů, kam nás pozvali s pohádkami a řemeslem. Žena vymyslela, že se po akci nevrátíme zpátky do Prahy, ale že zůstaneme v panenské přírodě Jižních Čech a pohraničí, kam se dlouhá léta nesmělo. Byl to skvělý plán.

Na netu jsme nalezli překrásné a romantické ubytování v Lesovně Žofín a byl nám přidělen apartmán číslo tři, který je nejlepší a nejkrásnější. Do Lesovny jsme dorazili kolem osmé večerní a to už nevaří, ale byli jsme na tom domluveni a tak naše spižírna nás dostatečně osvěžila. Dali jsme si fantastickou Plzínku, která zasyčela, kluci jablečný džus se stejným výsledkem a obsadili jsme pokoje. Každý si vybral tu svoji postel a já zajásal, protože tu byla pohodlná křesla. V nich se krásně relaxovalo.

Páteční ráno jsme zahájili snídaní. Podává se tu bufetovým způsobem, který mám nejraději. Kluci se vrhli na čokoládové kuličky s mlékem a měli pocit, že jsou v Azálii v Bulharsku, jen místo moře tu mají krásný rybníček s pulci a rybami. Já se vrhl na míchaná vajíčka a párečky. Posilněni jsme skočili do vozu a vyrazili po křivolakých cestách směr Hojná Voda, kde má být zajímavá zvonice. Byla tam. Úplně mi to vyrazilo dech a nemohl jsem se nabažit energeticky silného místa. 

 

23.3. 2019 - Putování za zázračnou vodou

Konečně nastala sobota, kdy jsou všichni (téměř) zdraví, máme celkem volno, a počasí se předvádí v těch nejlepších odstínech, barvách a teplotách na březen. Prostě ideální kombinace na opuštění hlavního města, a vydání se do lůna přírody. Máme rádi studánky. Jejich očistná, a mnohdy i uzdravující voda nás fascinuje. Domluvili jsme se proto se Zbultranem, že za studánkami vyrazíme.

Prvním naplánovaným pramenem byla studánka Svatovojtěšská. Nachází se v Kokořínském dolu, nedaleko obce Medonosy, a jede se tam klikatící se silnicí číslo devět od Mělníka. Vyrazili jsme o něco později, než bylo v plánu, protože jsem byl nějaký zabržděný. Nechtělo se mi vstávat, srdce mi tlouklo, jako bych běžel marathon, a hlava se mi točila. Ale nakonec jsem to dal.

Kousek od Mělníka volal Zbultran poprvé. Jeli totiž svým hybridem, který se nemusí dobíjet ze zásuvky, a měli jsme se potkat až u studánky. Prý, kde jsme, oni že jsou již na místě. A tak jsem mu oznámil, že my jsme kousek od Mělníka, a že tam budeme cobydup. Za půl minuty volá podruhé, prý, co děláme u Mělníka, když oni jsou u Svatovojtěšské studánky, která se nachází v polích u Přerova nad Labem. To je ta, ke které jsme šli v roce 2009 v rámci putování za Českými patrony. Tehdy pršelo, a měli jsme na nohách tunu bahna.

A tak jsme se domluvili, že oni navštíví tu svoji studánku, a my zase tu naši, a pak se sejdeme až v Jablonném v Podještědí. Naše studánka nás odměnila chladnou čistou vodou, tichou přírodou, kterou občas (asi každou pátou vteřinu) vyrušilo bouření silného motoru přijíždějící motorky. Nabrali jsme léčivou vodu i pro kamarády, a vyrazili jsme dál. Cesta nám krásně ubíhala, a my se kochali okolím, srnkami, a zajíci na polích. V 11 hodin a 13 minut jsme byli v Jablonném.

Hlavní třída a skoro celé náměstí je však rozkopané, a tak jsme museli projet uličkami, a zaparkovat u Pramene (obchodního domu). Šli jsme kolem toho obchodu, a Jindra nahlédla do výlohy, zda mají ještě otevřeno. Vyděšená paní prodavačka se na ni zamračila, jako aby ji nenapadlo vzít za kliku. Mají přece do jedenácti. Došli jsme na náměstí, kde mají cukrárnu, kterou jsme vzali útokem. Lízátka, kremrole, kokosku, a další kalorické bomby jsme konzumovali na lavičce na náměstí, nechali jsme se u toho lechtat sluníčkem, a užívali si línou pohodu, která skončila s příchodem Zbultrana, Petry a Dědy Prokopa. Najednou bylo živo a veselo.

Vyrazili jsme nejprve na oběd do místní pizzerie, kde jsme objednali italské placky s ingrediencemi, netušili jsme ovšem, že budou tak veliké. Dost jsme se nacpali, což je ideální pro výletování. Naštěstí jsem si s sebou vzal berlu, tak jsem to dal. Udělali jsme ještě jednu zastávku v cukrárně, aby nikdo nestrádal, a pak šli k bazilice svatého Vavřince (to je ten s roštem, kterého padouši pekli, a on jim povídá, aby ho otočili, že už je z jedné strany pečený) a samozřejmé svaté Zdislavy, jejíž ostatky jsou zde uloženy a ochraňovány. Celý areál je zamčený, dostaneme se do klášterní části, ale jen do křížové chodby, jinak máme smůlu. Ještě není turistická sezóna, a na poutníky, kteří prahnou po setkávání, tu nejsou zařízení. Nepomáhá, ani zoufalé zvonění na mechanický zvonek, kterého se ujme Zbultran. Vypadá to, že v Domě Páně jsme sami.

Pokračujeme po zelené turistické značce k velkému rybníku (Markvartický), který je již krásně opravený, plný technických vychytávek pro migrující ryby, a také plný stříbřité vody, která se krásně zrcadlí, a láká k vykoupání. Nakonec to Zbultran zavrhne, protože je tu živo. Tedy na břehu. Davy turistů, rodinek s dětmi, seniorů, kteří s vozíky a kanystry směřují ke Zdislavině studánce pro vodu. Jdeme naštěstí prakticky po rovině, a za hodinu jsme u studánky. Sedám si pod bílý gloriet, a užívám si svatost místa. Voní tu vosk z hořících svíček, střídají se žízníví lidé, pobíhají tu psíci. Napiji se živé vody ze studánky, a zřetelně cítím, jak mne uzdravuje. Jednotlivé buňky se tetelí, když jejich osmózu ovlivní molekuly té zázračné tekutiny.

Po půlhodince se zvedneme k návratu. Stejnou cestou, tentokrát se sluncem do očí. Už toho mám celkem dost, noha i záda pěkně bolí, ale snažím se to překonat kocháním okolím. A povídáním s přáteli. Už dlouho jsme nebyli na žádném výletu. Pořád nám do toho něco lezlo. Projdeme až k autům, kde se živelně rozloučíme, slíbíme si, že musíme zase nějaký výlet naplánovat, a pak se vrátíme zpátky do svých domovů. Doma dopijeme petláhev s živou vodou, aby se příliš nekontaminovala plastem. Naše buňky jsou šťastné, a díky tomu i my. Děkujeme za ten krásný dar, v podobě pramenů s živou a svatou vodou.

Deníček Zbultrana najdete na TOMTO ODKAZU, i s fotkami.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ