OMNIA VINCIT AMOR 

Deníček Mistra

Před několika dny jsem objevil v zaprášeném regálu oblíbeného antikvariátu omšelou knížku. Zaujala mne proto, že byla cítit terpentýnem. Byla ohmataná, listy uvolněné, zažloutlé. Některé potrhané. Zakoupil jsem ji, abych kamarádovi za pultem udělal radost, a doma se na ni vrhl. Je to deník jednoho malíře. Pokusím se její obsah přepsat, aby ten záznam zůstal zachován. Jde to pomalu, buďte prosím trpěliví.

 

22.6. 1982

Včera jsem slavil dvaadvacáté narozeniny. Sešla se celá rodina a všichni mi přáli dlouhé roky. Máma dokonce přinesla dort a donutila mne sfouknout všechny svíčky. Měl jsem pocit, že s každou umírám i já. Musím se sbalit a odejít z tohoto vězení. Nemohu malovat tak, jak chci. Všude jen samé zákazy, příkazy, doporučení, řády. Všichni se máme lépe, ale za jakou cenu. Odejdu za hranice a tam budu malovat svobodně. Co já chci a jak chci. 

 

25.6. 1982

Napsal jsem jen krátký dopis na rozloučenou. Jako sebevrah. Ovšem já se nechystám zemřít. Naopak. Věřím, že pak budu opravdu žít. A tvořit. Dopis jsem nechal v kuchyni na stole. Tam, kde snídáme. Vlažný čaj a chleba namazaný máslem. Jak tuhle snídani nesnáším. Vždycky se na hladině utvoří masné kolo a já ho pak bezděčně pozoruji. Tuhle snídani si už nikdy nedám. Vlak mi jede přesně o půlnoci. Nesmím si toho s sebou brát moc, abych nevzbudil podezření. Zítra už budu v Paříži.

 

26.6. 1982

Jsme za hranicemi. Je to divný pocit, když vím, že se sem už asi nikdy nepodívám. Naštěstí mi do hlavy nikdo neviděl. Ani ten zamračený celník, kterého práce určitě moc baví. Ukázal jsem jim zvací dopis na výstavu moderního umění. Evidentně tomu moc nehoví. Prý, kdy se vrátím? Po neděli. Raději jsem mu neřekl, že těch nedělí bude povícero. Začíná se rozednívat. Nový den v novém životě. Máma za chvíli najde dopis, až půjde připravit snídani pro nás všechny. A já tam nebudu. Snad nebude příliš smutná, to bych nechtěl. 

Je zvláštní pozorovat krajinu, která je v cizích zemích tak jiná. Snad zelenější, veselejší, zdravější. Možná se mi to jen zdá. Možná jen chci, aby taková byla. Vůbec nepociťuji hlad a to jsem nejedl už celý den. Žaludek mám scvrknutý od nervozity. Až dorazím do Paříže, musím si dát alespoň něco k pití, jinak omdlím.

Mezi Německem a Francií byla kontrola ještě o něco náročnější. Dělal jsem jako že nic. Snad ten oficír nic nepoznal. Vůbec ho nešokovalo, že kluk z Československa umí tak dobře francouzsky. Už jen tři hodiny a zastavíme na Východním nádraží. Nikdo mne tam nečeká. Jsem dobrovolným vyhnancem v cizí zemi, kterou jsem si vybral jako svůj domov. 

Na nádraží je mumraj, tisíce lidí plují na všechny strany. Takhle vypadá velkoměsto. Jsem tak maličný se svými téměř dvěma metry. Vypotácel jsem se na prostrantsví před nádražím. Naštěstí mám mapu, abych se neztratil. Musím najít galerii, kde se koná vernisáž. Na tu jsem skutečně pozvaný, protože mám mezi umělci spoustu přátel. Byť jsme se dosud neviděli. Napil jsem se u jednoho pítka. Tak jsem to doma dělával na Klárově. Tady i ta voda chutná jinak.

 

30.6. 1982

To byl týden. Jeden večírek za druhým, ani jsem neměl čas na spánek. Pořád mne někdo s někým seznamuje. Jsem jako cvičená opička. Musím jim ukazovat svoji tvorbu, kterou jsem nechal v Čechách. Ještě, že mám ty fotografie. Všichni jsou nadšení a posílají mne dál. Možná, že mi tu také uspořádají výstavu. Jen nevím, jak sem dostaneme moje obrazy.

Jsem hostem mnoha bohatých lidí. Chodíme do kaváren a na procházky. Chtějí vědět, jak se žije za železnou oponou, tam kdesi na východě. Ostnaté dráty jim nahánějí hrůzu. Přiznám se, že i já mám husí kůži, když o tom vyprávím. 

Dneska jsem byl představen skutečnému šlechtici. Je to hrabě. Má panství kdesi na západě Francie, v Bretani. Dychtí po mých obrazech. Dokonce jsme se domluvili, že večer budu malovat před jeho vybranou společností. Dal mi nějaké peníze, abych se mohl pořádně obléknout. 

 

2.7. 1982

Stále tomu nemohu uvěřit. Na večírku u hraběte jsem si připadal jako otrok, kterého prodávají tomu, kdo dá nejvíce. Musel jsem malovat rychlé portréty všech přítomných dam a několika pánů. Byli fascinováni mojí technikou, kterou umocňovaly plameny všech svící. Užíval jsem si jejich nadšení a čekal, kdo bude další. Za ten večer jsem si vydělal na nové auto, pokud bych ho chtěl. Nakonec jsem peníze jen tak házel do pytle. 

 

8.7. 1982

Jsem u hraběte týden a návštěvy se tu střídají každý večer. Už mne to začíná unavovat. Chci přece dělat něco jiného, než obkreslovat honoraci. Chci tvořit. Mám v hlavě svůj svět, který musím zhmotnit na plátně. Ale to se mi v paláci hraběte nepodaří. Dnes se s ním domluvím, že odejdu. Snad nebude příliš vyvádět.

 

10.7. 1982

Nakonec jsem musel utéct v noci. Hrabě úplně šílel, že chci odejít. Zamkl mne v pokoji. Jako malé dítě. Jako zloděje. Nepochopil moji duši umělce. Chce se chlubit svým zlatým ptáčkem, a vůbec ho nezajímá, co cítím. Jsem na cestě celý den, za sebou jsem nechal Paříž s nočním životem a prchám do neznámého venkova. Naštěstí je tu spousta jídla na každém kroku. Všechny peníze jsem totiž nechal u hraběte. Alespoň mne netíží při prchání.

 

22.7.1982

Prožil jsem několik dní v divočině, pokud se tomu dá tak říkat. Spal jsem i na hradní zřícenině a v noci poslouchal, jak zvířata v okolí bdí. Neustále jsem dával pozor, aby se nějaké nepřiblížilo. Naštěstí nebyla zima, nemám moc věcí na zabalení. Jsem prostě nevybaven a trempování v daleké zemi. Přes den si vždy vyprosím nějaké jídlo za obrázek, který jsem minulý večer namaloval. Většinou jsou to nějaké krajinky, abych nevyšel ze cviku. Maluji na dřevěné destičky, které se tu povalují na každém kroku. Jsou to části přepravek a já jim dávám novou naději, nový směr. O totéž žádám i Boha. Několikrát jsem si vyčítal ten útěk od hraběte. 

Asi jsem už zapomněl na ponížení, které jsem u něho každý večer zažíval. Přece jen hlad a nepohodlí rychle zahlazuji minulé křivdy. Mám se k hraběti vrátit? Omluvit se a přiznat chybu?

 

25.7.1982

Nalezl jsem azyl v jednom statku. Spíše se jedná o pořádnou farmu. Pěstují tu všechno, co se pěstovat dá a majitel má krásnou dceru. Pravděpodobně jsem se zamiloval. Jmenuje se Nathalie, příští měsíc jí bude sedmnáct let a otec ji hlídá jako vzácný drahokam. To ještě více rozpaluje moji touhu. Chtěl bych ji malovat. Samozřejmě nahou. Někde v přírodě, aby nás nemohl nikdo rušit. Myslím na to každý den, celé noci. Jsem Nathalií posedlý.

 

1.8.1982

Včera jsem s Naty strávil večer. Vyklouzla z domu a přišla za mnou do přístavku. Přinesla opojné víno a požádala mne, abych ji maloval. Vzpomněl jsem si na večírky u hraběte. Nyní jsem však nadšeně souhlasil. Cítil jsem velikou touhu ji vymalovat jako princeznu. Přestože byla celou dobu oblečená, namaloval jsem ji zcela nahou. Jen na hlavě měla korunku s velkým modrozeleným kamenem. Malování mi zabere minimálně tři večery. Vždycky chce vidět, jak pokračuji, ale nemá šanci. Pokaždé obraz zakryji. Nechci ukazovat nedokončené dílo, které roste pod mými štětci. Už se těším na zítřek. Vlastně dnešní večer, protože za chvíli už bude čtvrtá hodina ranní. Jsme oba nevyspalí, jako bychom se snad milovali celou noc.

 

5.8.1982

Dokončil jsem ten obraz. Namaloval jsem svoji lásku jako princeznu mého Království, které mám zatím pouze ve své hlavě. Je vlastně prvním obyvatelem této snové říše. Když jsem Nathalii obraz ukázal, už ho nechtěla pustit. Prý je jen její a hlavně se nikdo nesmí dozvědět, že jsem ji namaloval nahou. Jako by se snad styděla. Ale chápu její obavy. Otec by ji mohl zabít. Zuří kvůli docela zanedbatelným maličkostem. Stejně ho jednou srazí infarkt.

Slíbil jsem Naty, že u mne bude obraz v bezpečí. Že si ho ještě chci chvilku prohlížet. Neprotestovala. Částečně i proto, že ho nemá ve svém pokoji kam uschovat. Prožil jsem tedy první noc s obrazem své milované. V mihotavém světle několika svíček jsem si ho bedlivě prohlížel. Křivky toho bělostného těla, i barevné pozadí, které tvoří divoké skály Království.

V jednu chvíli jsem měl pocit, že se princezna v obrazu pohnula. Snad za to mohl jen plamínek svíčky, který rozpohyboval vánek. Za chvíli opět pohnula rukou. Nezdálo se mi to. Ona je živá. Usmála se na mne, a pak docela obyčejně z obrazu vyklouzla. Dívala se na mne. Pak se sehnula a políbila mne na tvář. Její dotek byl sametově jemný.