OMNIA VINCIT AMOR 

Hroší blog a Deníček » Deníček aneb co bylo
27.4.2019 - Zbultranův odložený výlet

Na sobotu byl přeložený výlet, který se nekonal kvůli nepříznivým zdravotním okolnostem. Prostě už nejsme nejmladší. Sice nehlásí překrásné počasí, ale my se toho nebojíme. Navíc nás Zbultran naspídoval informací, že neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečený turista. A tak jsme se tedy dobře oblékli, a vyrazili na Smíchovské nádraží, kde byl o půl deváté sraz. Ta budova se nezměnila od dob, kdy jsme odtud jezdili na chatu do Všenor. A to už je hodně pátků zpátky. Zakoupili jsme hromadné jízdenky, a vydali se na sedmé nástupiště, kde již čekala souprava. Tam jsme chvilku kravili při hledání vhodného prostoru. Vyhrál uzavřený kus vlaku, kde naše mnohahlavá výprava nebude nikoho rušit. Během prvních okamžiků jsme ztrestali první láhev výborného vína. Všichni měli nějakou nádobu, jen Erik si víno vychutnával přímo z lahve, je to gurmán.

Vystoupili jsme v Loděnici, kde jsme nepotkali jedinou loď. Zato tam mají překrásné muzeum Ostře sledovaných vlaků. Vyfotil jsem se s Oscarem, abych věděl, jaké to je. Dorazil i Brašul Petr z Plzně, a byli jsme komplet. Překlopýtali jsme železniční přejezd, a stále po silnici, do táhlého vršku se dostali až k farmě, kde mají hromadu zvířátek, což se líbilo zejména dětem, tedy všem. Zde se odpojila Ajka s Martinem a Adámkem, a šli zkratkou. My pokračovali až ke studánce, která je krásně obnovená a opečovávaná. Zde jsme zdegustovali další část zásob, a příjemně si poklábosili pod přístřeškem. Pak jsme se museli vrátit zpátky na rozcestí, a pokračovali jsme dále do lůna přírody, přes mnoho vršků, s překrásnými výhledy do okolí. Ta volnost je povznášející. Příroda se probouzí, a dává vnímavému poutníkovi obrovské množství pozitivní energie. To je báječný dar.

Dojdeme k další studánce, tentokrát se jedná o pumpu s výrazně železitou vodou. Ochutnávají pouze nejodvážnější. Jdeme dál, kolem Opatského kříže, který je překrásný. Tam se poněkud ztratíme, ale pomocí moderní techniky se opět najdeme a přes několik odboček, šílené klesání, a spoustu kamínků dojdeme až do Svatého Jana pod skalou. Tam si projdeme kostel i jeskyni, napijeme se výtečného pramene, dojíme zbytek zásob, dopijeme další vína, a vydáme se na poslední část cesty k Berounu. Ovšem musíme se zastavit v kavárničce, kde mají i luxusně dobré zmrzliny za skvělou cenu. Všichni upatlaní, ale spokojení, funí po červené značce do šíleného kopce. Mezizastávku si dáme i kamene Sekera, a přístřešku. Pak už je to na jeden zátah, protože obloha se zase zatáhne a poslední kilometr nám skutečně začne pršet.

Sofistikovanější popis výletu a fotky najdete u Zbutrana zde.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

Nebyl zatím přidán žádný názor. Přidejte svůj názor nebo dotaz jako první.

23.3. 2019 - Putování za zázračnou vodou

Konečně nastala sobota, kdy jsou všichni (téměř) zdraví, máme celkem volno, a počasí se předvádí v těch nejlepších odstínech, barvách a teplotách na březen. Prostě ideální kombinace na opuštění hlavního města, a vydání se do lůna přírody. Máme rádi studánky. Jejich očistná, a mnohdy i uzdravující voda nás fascinuje. Domluvili jsme se proto se Zbultranem, že za studánkami vyrazíme.

Prvním naplánovaným pramenem byla studánka Svatovojtěšská. Nachází se v Kokořínském dolu, nedaleko obce Medonosy, a jede se tam klikatící se silnicí číslo devět od Mělníka. Vyrazili jsme o něco později, než bylo v plánu, protože jsem byl nějaký zabržděný. Nechtělo se mi vstávat, srdce mi tlouklo, jako bych běžel marathon, a hlava se mi točila. Ale nakonec jsem to dal.

Kousek od Mělníka volal Zbultran poprvé. Jeli totiž svým hybridem, který se nemusí dobíjet ze zásuvky, a měli jsme se potkat až u studánky. Prý, kde jsme, oni že jsou již na místě. A tak jsem mu oznámil, že my jsme kousek od Mělníka, a že tam budeme cobydup. Za půl minuty volá podruhé, prý, co děláme u Mělníka, když oni jsou u Svatovojtěšské studánky, která se nachází v polích u Přerova nad Labem. To je ta, ke které jsme šli v roce 2009 v rámci putování za Českými patrony. Tehdy pršelo, a měli jsme na nohách tunu bahna.

A tak jsme se domluvili, že oni navštíví tu svoji studánku, a my zase tu naši, a pak se sejdeme až v Jablonném v Podještědí. Naše studánka nás odměnila chladnou čistou vodou, tichou přírodou, kterou občas (asi každou pátou vteřinu) vyrušilo bouření silného motoru přijíždějící motorky. Nabrali jsme léčivou vodu i pro kamarády, a vyrazili jsme dál. Cesta nám krásně ubíhala, a my se kochali okolím, srnkami, a zajíci na polích. V 11 hodin a 13 minut jsme byli v Jablonném.

Hlavní třída a skoro celé náměstí je však rozkopané, a tak jsme museli projet uličkami, a zaparkovat u Pramene (obchodního domu). Šli jsme kolem toho obchodu, a Jindra nahlédla do výlohy, zda mají ještě otevřeno. Vyděšená paní prodavačka se na ni zamračila, jako aby ji nenapadlo vzít za kliku. Mají přece do jedenácti. Došli jsme na náměstí, kde mají cukrárnu, kterou jsme vzali útokem. Lízátka, kremrole, kokosku, a další kalorické bomby jsme konzumovali na lavičce na náměstí, nechali jsme se u toho lechtat sluníčkem, a užívali si línou pohodu, která skončila s příchodem Zbultrana, Petry a Dědy Prokopa. Najednou bylo živo a veselo.

Vyrazili jsme nejprve na oběd do místní pizzerie, kde jsme objednali italské placky s ingrediencemi, netušili jsme ovšem, že budou tak veliké. Dost jsme se nacpali, což je ideální pro výletování. Naštěstí jsem si s sebou vzal berlu, tak jsem to dal. Udělali jsme ještě jednu zastávku v cukrárně, aby nikdo nestrádal, a pak šli k bazilice svatého Vavřince (to je ten s roštem, kterého padouši pekli, a on jim povídá, aby ho otočili, že už je z jedné strany pečený) a samozřejmé svaté Zdislavy, jejíž ostatky jsou zde uloženy a ochraňovány. Celý areál je zamčený, dostaneme se do klášterní části, ale jen do křížové chodby, jinak máme smůlu. Ještě není turistická sezóna, a na poutníky, kteří prahnou po setkávání, tu nejsou zařízení. Nepomáhá, ani zoufalé zvonění na mechanický zvonek, kterého se ujme Zbultran. Vypadá to, že v Domě Páně jsme sami.

Pokračujeme po zelené turistické značce k velkému rybníku (Markvartický), který je již krásně opravený, plný technických vychytávek pro migrující ryby, a také plný stříbřité vody, která se krásně zrcadlí, a láká k vykoupání. Nakonec to Zbultran zavrhne, protože je tu živo. Tedy na břehu. Davy turistů, rodinek s dětmi, seniorů, kteří s vozíky a kanystry směřují ke Zdislavině studánce pro vodu. Jdeme naštěstí prakticky po rovině, a za hodinu jsme u studánky. Sedám si pod bílý gloriet, a užívám si svatost místa. Voní tu vosk z hořících svíček, střídají se žízníví lidé, pobíhají tu psíci. Napiji se živé vody ze studánky, a zřetelně cítím, jak mne uzdravuje. Jednotlivé buňky se tetelí, když jejich osmózu ovlivní molekuly té zázračné tekutiny.

Po půlhodince se zvedneme k návratu. Stejnou cestou, tentokrát se sluncem do očí. Už toho mám celkem dost, noha i záda pěkně bolí, ale snažím se to překonat kocháním okolím. A povídáním s přáteli. Už dlouho jsme nebyli na žádném výletu. Pořád nám do toho něco lezlo. Projdeme až k autům, kde se živelně rozloučíme, slíbíme si, že musíme zase nějaký výlet naplánovat, a pak se vrátíme zpátky do svých domovů. Doma dopijeme petláhev s živou vodou, aby se příliš nekontaminovala plastem. Naše buňky jsou šťastné, a díky tomu i my. Děkujeme za ten krásný dar, v podobě pramenů s živou a svatou vodou.

Deníček Zbultrana najdete na TOMTO ODKAZU, i s fotkami.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ